29.kapitola - Gentle World

23. února 2013 v 14:07 | Mania Dardeville |  Gentle World
Nejisté nejistoty

Má smysl to ještě nějak vysvětlovat? Myslím, že má :-D Jde o to, že zlotřile nenápadně mě opět stahává do sebe svět HP, sice se bráním, ale je to marné... Ale aspoň se úspěšně bráním tomu, abych opět psala fanfiction. Ta doba je nenávratně pryč.
Tato a ještě jedna kapitola a bude konec, konečně! V duchu jsem už totiž u další povídky a proto to dopsání této je takový problém... K Blondie se taky vrátím, ale... Chvilku to potrvá. Pak jsem ke své nezměrné hrůze zjistila, že mám ještě nedopsané Amante, musím k tomu sednout zjistit co a jak, popřípadě předělat osnovu a dokončit.



Rostislav stál nejistě před dveřmi do Liborova bytu. Vlastně, když nad tím tak přemýšlel, nemohl si vybavit, že by někdy byl uvnitř. Matně tušil, že Libor žil se svým bratrem, aspoň někdy ne tak dávno. Teď nejspíš Matyáš už oficiálně bydlel s Jonathanem.

Bylo to zvláštní, tak dlouho se s Liborem přátelil a ještě nebyl u něj doma. Přitom Libor u něj byl... I když, ano, poprvé tam byl není to tak dávno. Čím to? Třeba nebyli tak dobří přátelé, jak si myslel. Nebo to prostě bylo tímhle světem. Nechodil ani k jiným kamarádům domů, kromě Jonathana. Jenže jeho vztah s Jonathanem byl trochu jiný.
Každopádně to teď nebylo důležité. Právě teď musel jít dovnitř. Pokud jej tedy Libor pustí. Poslední dobou jejich přátelství dost ochladlo. Jistě, vina byla víceméně na jeho straně. I když Libor taky mohl přijít a... A co? Říct, že k němu cítil něco jiného než přátelství, něco silnějšího? To bylo, no... Asi to dost dobře nešlo. Ale co když to nebyla pravda. Co když k němu nic necítil. Co kdy si to Jonathan s Matyášem vysnili? Nemyslel si, že by mu lhali, nebo záměrně říkali věci, které nejsou pravda. Ale mohli vidět věci, které nejsou. Mohli si Liborovi případné pohledy vykládat jinak než jak to bylo.
A co pak? On se mu vyzná a Libor se mu vysměje? Jejich přátelství by to rozhodně nepomohlo.
Jenže co když to byla pravda a Libor uvažoval stejně a proto mu nic neřekl?

Ruka se mu zastavila těsně před zvonkem, již po několikáté. Nevěděl jestli měl zazvonit. Jestli měl tohle celé podstoupit. Stálo to za to riziko? Opět začal přecházet po chodbě. Byl to špatný, špatný nápad! Jak mohl dát na Jonathana, když věděl jak na tom plavovlasý mladík ve vztazích byl. Přeci mu někdo takový nemohl radit! A Matyáš. No budiž, možná znal svého bratra, ale tohle... Nemyslel si, že by... Bly zmatený. Opravdu zmatený. Ani pořádně nevěděl, co on sám cítil. Chtěl Libor? Ano, jistě. Libor byl skvělý, úžasný, mužný... Ale. Stále tam bylo nějaké 'ale'. Někde v koutku mysli byl totiž ještě stále u Aleše. U svého sladkého Aleška, u chlapce, který jej potřeboval, který byl tak sladký... Libor byl pravý opak mladíka se kterým chodil takovou dobu. Dost dobře si neuměl představit, jak by to zvládal.
Na druhou stranu, třeba to vůbec nebude muset řešit. Třeba teď zazvoní a otevře mu nějaký muž, se kterým Libor chodí. To totiž mohl být klidně důvod Liborova divného chování. Jen Matyáš s Jonathanem si to vyložili jinak...

"Rosťo?" zničehonic se za ním ozval Liborův hlas.
"Uhm, ahoj..?" rudovlasý mladík se otočil muži, za kterým přišel. Jak to, že o něm Libor věděl Přeci nezvonil, nebo ano?
"Budeš tady stát, nebo půjdeš dál?" povzdechl si hnědovlasý muž. Poodstoupil odedveří, aby Rosťa mohl projít.
"No. Jo..." cítil, jak se mu do tváří hrne krev. Neměl sem chodit!

Vešel do bytu, Libor za ním zavřel dveře a vyčkávavě na něj pohlédl.
"Takže?" začal po chvíli hnědovlasý muž, když se zdálo, že Rosťa se k ničemu nemá. Rudovlasý mladík těkal pohledem po obývacím pokoji.
"Uhm..." nikdy nebyl tak nejistý, co se to s ním sakra děje?
"Přišel si z nějakýho důvodu, nebo... Protože k práci ses mi vyhýbal, nezvedal's mi telefony a--"
"Promiň," zaševelení.
"No, možná bys mi mohl říct, proč?" Libor nechtěl znít naštvaně, opravdu ne. Jen poslední dobou to bylo frustrující.
Když z něj konečně opadla obava o bratra, tak se opět začal soustředit na svůj život a zjistil, že věci nejdou tak, jak by chtěl.

"No, já totiž... Promiň. Nevím, proč..." rudovlasý mladík dál těkal pohledem po okolí.
"Rosťo, podívej se na mě. Proč si sem přišel?"
"Abych... Promluvit si..."
"O čem?"
"No... Mluvil sem s Matyášem a on říkal, že--"
"Co ti ten malej hajzlík řekl?" zavrčení. Vůbec se mu nelíbilo, že jeho 'drahý' bratříček chodí po okolí a roztrubuje jeho tajemství.
"No... Možná to nebyl nejlepší nápad sem přijít a... Radši půjdu."
"Počkej," povzdychnutí. "Nechtěl jsem vyletět. Jen," pokrčení rameny. "Co ti řekl?"

Rosťa na něj tiše hleděl. Najednou jej jakákoliv odvaha, která jej do tohohle bytu dohnal opustila.
"Dobře. Můžu hádat. Řekl ti něco o tom, co k tobě cítím?" snažil se o neutrální tón. Jenže šlo to tak těžko. Podobného rozhovoru se obával už léta. Proto nechtěl, aby Rosťa cokoliv věděl. Proč musel Matyáš jít a zasahovat do věcí, do kterých mu nic nebylo?
Rudovlasý mladík přikývl.
"A přišel si sem, protože?" Tuhle fázi Libor upřímně nechápal. Ať už totiž Matyáše k jeho rozhovoru s Rosťou vedlo cokoliv, tak proč by Rostislav reagoval tak, že by za ním přišel? Mohl jej přeci dál ignorovat. Nebo mu stroze oznámit, že on k němu podobné city nechová. Znal Rosťu a věděl, že něčeho takového je víc než schopný.

"Protože jsem si o tom chtěl promluvit..." tiše.
"Není o čem mluvit," zatvrzele.
"Co?" zmateně pohlédl na Libora. Jak to, že není o čem mluvit?
"Rosťo, nevím co přesně ti Matyáš řekl, ale ať už to bylo cokoliv, pravděpodobně ti řekl všechno co věděl. Vím, že moje city jsou jednostranné, už s tím umím žít. Takže není potřeba to rozebírat. Nebudu tě tím otravovat a--" umlčely jej až Rosťovy rty, které se znenadání přitiskly na jeho ústa.
Rudovlasý mladík od něj poplašeně ustoupil, dlaní si zakryl rty a z pohledem lapené laně hleděl na Libora.
"Co to..?" hnědovlasý muž byl zmatený. Co to mělo znamenat?
"Já, já... Proto jsem přišel..."
"Nechápu to," upřímně.
"Možná k tobě taky něco cítím... Něco jinýho než přátelství."
"Možná?" zamračeně.
"Možná, já jen, nevím. Nevyznám se v sobě. A ty jsi. Jsi úžasný, skvělý, ale já..."
"Proč si se mi vyhýbal?"
"Nechci ti ublížit..."
"Co? Proč bys mi měl ublížit. Známe se už dlouho, nemůžeš udělat nic, co by mě až tak překvapilo.
"Jo, ale... Ty jsi tak jiný. Jiný než Aleš a já nevím jestli bych si na to zvykl."
"Nevím jestli ti rozumím..."
"Aleš mě potřeboval. Staral jsem se o něj. A ty... Nepotřebuješ aby se o tebe někdo staral a já... Nevím jestli bych..."
"Víš, že vztah není o tom, aby se jen jeden staral o toho druhého, že jo?"
"Nejsem hloupej, samozřejmě, že to vím," zamračeně.
"Tak bys možná mohl projednou nechat někoho dalšího, aby se staral o tebe."
"Uhm..."
"Vím, že je to těžký, když jsem tak dlouho byly přáteli a--"
"Nechci tě ztratit."
"Co?"
"Když to nevyjde, když zjistíme, že k sobě nepatříme. Nebo když cokoliv se stane. Nechci o tebe přijít," zoufale.
"Myslím, že jsem oba dost rozumní na to, abychom se v tomhle případě uměli zachovat dospěle."
"Jo, jako jiní," zamračeně.
"Nejsme jako jiní. Neměl bys nás odepisovat předtím, než to zkusíš.
"Já jen... Mám strach."

"Víš, není tady moc možností. Buď to zkusíme a uvidíme, co z toho bude. Nebo ne," rádoby lhostejně pokrčil rameny Libor. Ale uvnitř se děsil toho, že Rosťa řekne, že ne. Že je zavrhne předtím, než budou mít šanci začít. Jak by mu něco takového mohl udělat. Teď, když ví, že by u něj měl šanci. Nemůže jeho naděje zašlapat ještě v zárodku.

"Možná bychom to mohli zkusit," opatrně začal Rosťa. "Ale pořádně, od začátku."
"Jak to myslíš?"
"Jako první rande a tak," slabý úsměv.
"Dobře, myslím, že s tím jsem schopný se smířit," usmál se Libor. Jak by taky ne, vždyť na tuhle příležitost čekal roky!


Pozn.: Budiž.

 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Merope Merope | Web | 23. února 2013 v 14:41 | Reagovat

:-D Páči sa mi ako sa to medzi chlapcami vyvinulo a akí boli krásne neistí. :-D dlhé čakanie sa vyplatilo nuž :-D pekný párik :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.