28.kapitola - Gentle World

20. ledna 2013 v 10:01 | Mania Dardeville |  Gentle World
Stesk a nejistota

Sliby chyby, připouštím. Moje předsevzetí šlo rychlo do koše. Na druhou stranu vím čím to je. Nemám ráda psaní konců povídek a obě dvě mé momentálně rozepsané povídky spějí ke konci. Až je konečně dopíšu, tak se to snad opět rozjede. Ale rok 2012 byl teda hrůza.



Konečně nadešel den, kdy Matyáše měli propustit z nemocnice. Libor právě přijel do nemocnice s úmyslem bratra bezpečně odvézt, před dveřmi do pokoje se ovšem srazil s Jonathanem. Zastavil se na chodbě kousek odedveří, plavovlasý mladík nedaleko od něj.

"Co tady děláš?" zamračeně. Hnědovlasý muž věděl, že to, co se stalo nebyla tak úplně Jonathanova chyba. Jenže se nemohl přinutit k tomu, aby mu to aspoň trochu nevyčítal. Přeci jen Stan nebyl nikde v dohledu, aby si na něm vylil zlost, tak to musel odnést někdo jiný.
"Přijel sem pro Matyáše..." Jonathan si nebyl úplně jistý co po něm Libor chce. Ode dne Matyášova zranění spolu s Liborem nemluvili. Tedy, oni nebyli přáteli ani předtím, ale teď byl zázrak, když se pozdravili...
"Co?" Libor měl za to, že se s bratrem jasně domluvili na tom, že pojede domů s ním a bude se dál rekonvalescentovat. Ani si nevšiml, že modrovlasý mladík mezitím vyšel z pokoje a teď bratra a partnera ostražitě sledoval.
"Jonathan mi přijel pomoc s věcma," Matyáš se na bratra zamračil. Vůbec se mu nelíbilo, jak se jeho bratr poslední dobou choval.
"Ale máš jet semnou," namítnutí.
"Řekl kdo?"
"Domluvili jsme se na tom!"
"Ne, to ne. Možná ty ses na tom domluvil. Ale já měl jet s Jonathanem k němu," pokrčení rameny.
"Co?!"
"No, možná by bylo lepší, kdyby--" začal plavovlasý mladík.
"Ne. Jedu s tebou. Jonny, můžeš prosím tě jít mi do pokoje sbalit ještě zbytek věcí. Musím si promluvit s bratrem."
"No..." plavovlasý mladík přejel pohledem ze stále ještě naštvaného Libora na Matyáše, který se už taky netvářil právě přívětivě. "Dobře," s povzdychem zašel do místnosti.

"Je mi úplně jedno co máš za problém, ale nebudeš si ho vylívat na Jonathanovi," zavrčel Matyáš. Měl toho tak akorát dost. Samozřejmě si nemohl nevšimnout jak se jeho bratr chová. Jakoby nestačilo, že se z nějakého podivného důvodu nebaví s Rosťou. Ještě začal být zlý na Jonathana. Matyáš měl za to, že ve svém věku by si měl Libor umět určité věci srovnat.
"Jonathan tě dostal do nemocnice, to je můj problém!"
"To není pravda a oba to víme. Laskavě si svoje věci vyřeš a nezatahuj do toho lidi, co o ničem neví a nemůžou za to."
"Matyáši, nevím o čem mluvíš. Nemám žádný problém!"
"Jistě," ušklíbnutí.

"Víš co, radši jdi domů," začal o něco klidněji Matyáš. Chápal, že i na bratra toho bylo poslední dobou hodně. Ale nemohl si svojí frustraci vybíjet na jiných. "Půjdu k Jonathanovi. A možná si za tebe promluvím s Rosťou," zlý úsměv.
"Nepotřebuju aby si za mě s kýmkoliv mluvil."
"Jasně..." Matyáš už mezitím vešel do pokoje. Se smíchem za sebou zavřel dveře a nechal stát nespokojeného bratra na chodbě.

"Stalo se něco?" zeptal se nejistě Jonathan.
"Nic. Můžeme jít?"
"No jo, jestli tady nemáš ještě další věci." Jonathan se rozhlédl po pokoji. Tahle malá konfrontace s Liborem mu na klidu nepřidala.
"Hej, co se děje?" Modrovlasý mladík přistoupil k Jonathanovi. Objal jej kolem pasu. "Proč se tváříš tak nešťastně? Nejsi rád, že jdu domů?" zmateně.
"Co? Ne, jistěže jsem rád. Já jen... Libor má pravdu..."
"Ale prdlajs. Libor je jen frustrovaný. Nebál bych se říct, že sexuálně. S tímhle-" Matyáš mávl rukou kolem. "To nemá nic společného."
"Si si jistý?"
"Jistě, už svého bratra nějakou chvíli znám víš. Tak pojď. Půjdeme domů." Matyáš zlehka políbil plavovlasého mladíka. Odváděl jej z nemocničního pokoje. Tohle byla epizoda jejich života na kterou se teď budou snažit už jen zapomenout.

{---}

Téměř ve stejném momentě, kdy Jonathan s Matyášem dorazili do Jonathanova bytu, modrovlasý mladík usnul. Mohl už být zdravý, ale jeho tělo ještě potřebovalo řádný odpočinek. Proto ostatně měl být ještě do konce měsíce doma. I když Matyáš protestoval, že takhle bude muset do školy příliš mnoho donáhět. A rozhodně nechtěl dopustit, aby musel přesouvat zkoušky.
Nakonec ale dal na naléhání většiny a nechal si neschopenku napsat. Navíc teď musel uznat, že školu by přeci jen ještě nezvládl. Vždyť jej vyčerpala jen cesta z nemocnice domů.

Plavovlasý mladík se rozhodl, že nechá partnera spát a půjde navštívit Rostislava. V posledních dnech se mu opět moc nevěnoval. Ale měl na to dobrou omluvu, přeci se chystal na Matyášův návrat. To Rosťa musí pochopit. Navíc bydleli vedle sebe. Kdyby Rosťa chtěl, mohl za ním přijít sám. Sice jej v době, kdy byl Matyáš v nemocnici nebylo tak snadné zastihnout doma, ale nebylo to nemožné.
Na stolku u postele nechal poznámku o tom kam šel, kdyby se Matyáš náhodou probudil dřív než by se vrátil.

Zazvonil u Rosti. Zamračil se na fakt, že zvonek opět nevydával žádný zvuk. Měl za to, že už před pár dny říkal rudovlasému mladíkovi, aby jej opravil. Nezdálo se, že by na to Rosťa bral zřetel.
S pozvdychem se jal klepat. Ještě předtím vzal zkusmo za klidu. A překvapeně zůstal zírat na dveře, které se otevřely.

"Rosťo..?" nejisté zavolání.
"Co?"
Dobře, byl doma. To bylo uspokojivé. Aspoň to znamenalo, že jej nikdo nevykradl. Vešel do bytu.
Prošel chodbou a vešel do obývacího pokoje. Tady našel rudovlasého mladíka, ležel na gauči a listoval s časopise.
"Máš odemčeno," konstatoval.
"Hmm," Rosťa se na něj neobtěžoval podívat.
"Rosťo, máš odemčený vchodový dveře!"
"Já vím, vždyť jsem doma," konečně odložil časopis. Posadil se. "Kde máš Matyáše?"
"Doma, spí... Nelíbí se mi, že necháváš odemčený dveře. Kdokoliv sem může přijít."
"Kdo by sem asi tak chodil," rudovlasý mladík protočil oči v sloup.
"Ale--"
"Přišel si sem kvůli tomu?"
"Ne, já... Přišel sem si popovídat," sklesle. "Nemusíš na mě hned vyjíždět. Stačilo, že to dělá Libor."
"Co?" zmateně.
"Nic, to je jedno." Mávl rukou plavovlasý mladík. Sedl si na gauč vedle kamaráda. "Tak, jak se máš?"
Rosťa se na něj podezíravě zadíval. "Stalo se něco o čem bych měl vědět?"
"Ne. Nemůžu sem jen tak přijít a bavit se s tebou? Už jsme si dlouho nepovídali. Jen my dva..."
"Jo, protože všechen čas trávíš s Matyášem," ušklíbnutí.
"No, chodíme spolu, takže je jasné, že spolu budeme trávit čas. Kvůli tomu se zlobíš?"
"Ne," zavrčení.
"Rosťo, přece vždycky jsem s někým chodil, proč je to teď jiné?" zmateně.
"Jo, ale to já měl Aleše a..." pozvdechnutí.
"Je to proto, že teď nikoho nemáš? Tak si někoho najdi, nic ti nebrání. Můžeš někam jít, a někoho potkat. Není nic snazšího."
"Hmmm..."
"Rosťo?"
"Nechci nikoho potkávat. Nikoho nového," zamumlání.
"Ne, neříkej mi, že jsme zpět u Aleše. Víš, že ten se nevrátí, že jo?"
"Jo, není to Aleš, je to. No, stýská se mi po něm, jasně, ale..."
"Ale?"
"Ale už bych ho nechtěl. Nechtěl bych s ním chodit a--- Dobře, někdo se mi líbí. Asi," zamumlal Rosťa.
"Asi?"
"Jo, není to tak jednoduchý a--- Stejně nemám šanci, takže," pokrčení rameny.
"Proč mi neřekneš kdo to je? Není to Matyáš, že ne?"
"Jonny, prosím tě," otřesený tón. "Ne, není!" důrazně. Jak Jonathana mohla vždycky napadnout ta nejméně pravděpodobná věc to nechápal.

"Dobře, tak kdo to je?"
"To je jedno."
"Znám ho?"
"Jo..." rudovlasý mladík zíral do země. Nechtěl, aby Jonathan vyzvídal. Nechtěl mu to říct. A nechtěl, aby... Cokoliv. Chtěl být jen sám se svou mizérií.
"Řekni mi to. Prosím! Třeba ti budu moc pomoc."
"Ne... Nemám u něj šanci, vím to. Je to... Nevadí."
"Rosťo, prosím... Aspoň ti budu moc potvrdit, že nemáš šanci."
"Nechci to mít potvrzené!" Sakra, teď mohl ještě mít naději, že třeba, někdy...
"Tak mi to řekni."

"Libor."
"Cože?"
"Líbí se mi Libor, je to je--"
Přerušil je smích odedveří. Oba se otočili na Matyáše, který nyní stál u dveří a zvesela se smál.
"Budu si muset začít zamykat," zamumlal Rosťa.
"Můžeš mi laskavě říct, co ti na tom přijde tak vtipného?" zavrčení. Nechtěl, aby to Matyáš věděl. Nechtěl, aby mohl jít za Liborem a říct mu to. Nechtěl, aby... Proč to jen Jonathanovi říkal?!

"Takže se ti líbí můj bratr, co?" modrovlasý mladík si sedl na židli naproti Rostislavovi.
"Hmm..." rudovlasý mladík cítil, kterak se mu do tváří vlévá krev.
"To je super!" Matyáš byl stále tak nepříjemně nadšený.
"Nechápu, co je na tom tak super," zamumlání. Co bylo skvělého na tom, že se mu líbí někdo, koho nemůže mít?
"Nó... Možná by si mu to měl říct," s úsměvem se přidal Jonathan.
"Co? Chcete abych se úplně ztrapnil, nebo co?"
"Ne, to určitě ne. On totiž můj drahý bratr k tobě taky chová nějaké ty city..."
"Co?"
"Jen běž za ním a řekni mu to. Pokud ho teda chceš."
"Jo, ale... Nerozumím tomu," nešťastně přejížděl pohledem mezi Matyášem a Jonathanem.
"Libor tě očividně chce," začal plavovlasý mladík.
"Očividně?" zmateně.
"Očividně pro všechny kromě tebe," protočil oči v sloup Matyáš.
"Ale-- Toho bych si všiml."
"Ne, určitě ne. Nějakou chvíli to už trvá."
"Co?"
"Rosťo, nejlíp uděláš, když za ním půjdeš. A pěkně si vše vysvětlíte."

Rudovlasý mladík na ně nedůvěřivě hleděl. Přece by si všiml, kdyby se Liborovi líbil. Nebo ne? Pravda byla, že když byl s Alešem, tak moc na lidi kolem nehleděl. Ale tohle... Všiml by si, nebo ne?
 

9 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Merope Merope | Web | 20. ledna 2013 v 11:29 | Reagovat

:-D No, Liborovi svitá na lepšie časy. :) To je super, že sa mu páči, no aspoň nebude taký mrzutý :-D  Chlapci sú ani zlatí ako vždy :) No Matty je doma, to je dobré :D aj to, že sú spolu s J.
Čo sa týka predsavzatí tak s nimi je to ťažko :) Ja si ich ani nedávam, lebo viem, že to nedodržím. :-D :-( Inak mám icq 8, lebo to staré mi prestalo skrátka fungovať a ešte sa tam moc nevyznám :-D Škoda, že si už bola off. :-(

2 Clowers Clowers | 21. ledna 2013 v 20:16 | Reagovat

Děkuji za kapitolku, že by se Libor dočkal? Paráda

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.