8.kapitola - Zažehnout plamen

23. února 2009 v 14:54 | Levial'Niderdama |  Zažehnout plamen
8.kapitola
komentáře potěší...



Michael dorazil před Richardův byt. Teda, nejistě postával venku a uvažoval nad tím, zda dělá dobře. Když odcházel z kolejí, ještě si byl jistý, že sem musí jít a zjistit, jak to doopravdy je. Jenže teď už to tak dobře neznělo. Stále si v hlavě opakoval to, co by rád slyšel. Ovšem oproti tomu, jak logicky to znělo ze začátku, tak nyní... No, nejspíš jen ztrácel kuráž.
Vešel do domu. Jaké štěstí, že byl vchod odemčený a on ještě nyní nemul zvonit, třeba si to během výstupu po schodech rozmyslí, bude tak mít šanci ještě odejít. Stále o něm nikdo neví. Nikdo by o tom ani vědět nemusel.
To už ale stál před dveřmi do Richardova bytu. Zazvonil. Už nebylo cestu zpět.

Už už chtěl odejít. Příliš dlouho tady sice nestál, ale... Ale aspoň by měl pro svůj odchod nějakou výmluvu. Nikdo nebyl doma. Jenže to se zmýlil. Dveře se vzápětí otevřely.

"Ahoj," usmál se na něj Ricco, který vypadal, jako by právě vylezl ze sprchy.
"Eee... Ahoj," slabý, nejistý úsměv. Co tady vlastně dělal? Přece bylo naprosto zbytečné se Richarda na cokoliv ptát. Neměl k tomu důvod se na něco ptát. Proč by to měl dělat? Co mu do toho bylo? Přeci mezi nima nic nebylo, k ničemu nedošlo. Neměl právo zkoumat Riccův životní styl. To, jak se stavěl k ostatním lidem, ke vztahům... Tak proč tady byl?
"Půjdeš dál?" ozval se po chvilce Richard, když na sebe jen mlčky zírali a nejspíš ani jeden z nich nevěděl, co by měl říct, udělat.
"Jo..." hlesnutí.
"Tebe bych tady opravdu nečekal." Richard zavřel dveře a otočil se k Michaelovi, který stále nervózně postával v chodbičce.
"Já... Přišel jsem se na něco zep-zeptat." Až teď měl možnost si Richarda pořádně prohlédnout, nebránily mu v tom pootevřené dveře.
Richard opravdu právě vylezl z koupelny. Vlasy měl mokré, oblečený byl jen v bílém ručníku, který měl omotaný kolem pasu. Na vypracovaném hrudníku se mu třpytily kapičky neotřené vody.
Michael si musel v duchu zopakovat proč sem vlastně přišel. Odtrhl pohled od Richardova těla a zahleděl se to obsidiánových očí.


"Zeptat? Na co?" nechápavě. Opravdu jej nenapadalo nic, co by nemohlo počkat do večera, kdy měl v úmyslu jít do klubu a jak věděl, tak Julius s Charliem by tam měli být taky a co se doslechl, nejspíš tedy s sebou chtěli vzít i Michaela. Aspoň něco takového naznačoval před chvílí do telefonu Charlie. Bylo možné, že o tom Mikey ještě nevěděl a tudíž nemohl vědět, kdy bude mít možnost se na svou otázku Richarda zeptat.

"Já... Vlastně, asi... Nevím jestli, no..." lehce zrudnul. Proč sem chodil? Tohle přece bylo zbytečné!
"Děje se něco?" Ricco se nepatrně zamračil. Už si sice začínal zvykat na to, že z Michaela jen tak nic nedostane. I když Charlie mu říkal, že na koleji se tak nechová. Prý se s nima na pokoji i normálně baví. Tak v čem to tedy bylo, že před ním se vždycky tak... Styděl? Bylo tohle to slovo, které hledal? Ale proč by se před ním měl někdo stydět? Jistě, nedělal si žádné iluze o tom, jak vypadá. Ale... No, na tom nezáleželo. Vždyť právě tohle Michaelovo chování byla věc, která jej na něm upoutala jako první. Bylo to jakýmsi způsobem roztomilé.
Jenže někdy to bylo... No, pro člověka jako byl Richard, který byl naučený žít okamžikem. Vlastně něco jako Julius, i když Ricco to nebral zase tolik do extrémů a na rozdíl od Juliuse dokázal své jednání vždy domýšlet. To bylo něco, co někdy dokázalo obtěžovat. Ta nemožnost se vyslovit...

"Nechtěl by ses obléknout?" skoro až zoufale. Chtěl si s ním promluvit. I když je možné, že po první větě jej odsud Richard vyprovodí s tím, že mu do toho nic není. Ale to, že před ním starší mladík stál jen v ručníku kolem pasu mu situaci už vůbec neusnadňovalo.
"Jo, klidně. Tak zatím počkej v obýváku," pokrčil rameny a zamířil do ložnice.

Michael seděl na černém gauči. Nebyl nijak zběhlý v módě, jako třeba takový Julius, ale bylo mu jasné, že Richardův byt je poměrně luxusně vybaven. Jistě, neměl představu o tom, kolik co z toho stále, ale už jen fakt toho, jak to celé působilo honosně v něm zanechával jakýsi stísněný pocit. Zatím to na něj celé působilo tak, že měl Gabriel pravdu. Nejdřív to Richardovo otevření jen v ručníku, jako by mu bylo jedno kdo jej uvidí. Pak ten byt... Dříve když tady byl, se moc po vybavení nerozhlížel. Vlastně na to nejen, že neměl čas, ale ani náladu. Kdežto nyní tady seděl, čekal, a jediné, co mohl dělat, aby zahnal touhu po úteku, bylo rozhlížet se po bytě. Byl naučený spojovat si lidi, kteří vyhazují peníze za zbytečnosti, čímž jakási podivná váza v rohu určitě byla, s dalšími aspekty nevázaného života. K čemuž samozřejmě patřil i sex s kde kým. To bylo něco, před čím jej doma vždycky varovali. Jako kdyby snad on měl nějakou možnost mít sex vůbec s někým, doma na vesnici. Natož s nějakým ohromným množstvím...
Povzdechl si. Stále nechápal, proč sem vlastně šel. Počkat. Poradil mu to Andreas. Ale proč? Ten přeci Richarda neznal, tak proč mu tak záleželo na tom, v jakém světle jej Michael uvidí..?
Nerozumněl svému spoužákovi o nic více než sám sobě.

"Tak, jsem tady. Dáš si něco k pití?" rozhodil rukama Richard. Mikey si jej přeměřil pohledem. Richard měl na sobě kožené kalhoty a černou košili, zdálo se, že ani nic jiného nenosí. To Michaelovi připomnělo, že má nejspíš ještě někde na koleji ve skříni, snad, oblečení, které mu kdysi Richard půjčil, když své, vlastně Andreasovi, tak neopatrně polil. Počkat. To vlastně znamená, že Andreasovi polité kalhoty, které naštěstí ještě nescháněl, by měli být stále tady, nebo snad ne..?
Tichým napomenutím umlčel své myšlenky. Tohle teď nebylo důležité, mohlo to počkat, než... Než se někdo bude po nějakém oblečení schánět.
Na otázku od Richarda jen zakroutil hlavou v zápor. Neměl chuť skoro ani otevírat pusu, aby něco řekl, natož do sebe něco lít a jak zatím poznal Richarda, tak by to nejspíš nebylo nic nealkoholického.

"Chtěl jsem se zeptat..." zopakoval. Nevěděl, kde má začít. Richard si mezitím sedl na gauč vedle něj. Upřeně jej sledoval, snad se snažil z jeho obličeje odhadnout, jakým směrem se ubírají jeho myšlenkové pochody.
"Ano..?"
"Totiž... Mluvil jsem s Gabrielem. Charlie mě tam poslal, něco od něj potřeboval a tak..." pokračoval rychle. Nechtěl, aby si Ricco myslel, že za rudovlasém mladíkem šel sám od sebe. Ještě by si mohl myslet, že... Ne. Teď šlo o něco jiného. Nesměl své myšlenky nechat, aby se jen tak volně potulovaly a předhazovaly mu naprosto nepravděpodobné scénáře.
"A Andreas říkal, že by bylo lepší, kdybych se šel zeptat přímo tebe a..." Musí se zeptat. Musí, musí, musí. Tak proč na to šel ta ze široka?
"Co se děje?" Richard nechápal. Ovšem jen zjištění toho, že Michael byl za Gabrielem, že mluvil s Gabrielem, nebylo pozitivní. Gabriel, ač vypadal jako křehká květinka, byl zrozením satana. Dokázal lidi akorát pobláznit, následně rozšlapat, zničit. Použít a zahodit, to bylo jeho krédo. Jenže co mohl chtít od Michaela... Počkat. Michael říkal, že za ním šel on. Že ho za ním poslal Charlie. Tak s tím si to taky vyřídí, jen až zjistí, co přesně Gabriel Mikeymu řekl.

"Gabriel říkal, že... Mluvil o tobě a..." povzdechl si. Nevěděl, jak se má vyjádřit. Přeci se ho nemohl jen tak zeptat, zda si jen dělá zářezy. Zda i on má být jedním ze zářezů. Vlastně ani by na něco takového nechtěl znát odpoveď. Nejspíš by jí nebyl schopný unést.
"Gabrile říká mnoho věcí. Mnoho věcí si rád přikreslí, nebo zcela přemění, aby to lépe sedělo do jeho děje, to hry, kterou si vymyslel a ve které skoro všichni kolem něj nedobrovolně hrajou. Ať ti Gabriel řekl cokoliv, neměl bys tomu hned uvěřit. Gabriel je hračička, nebere život vážně," stále upřeně sledoval Michaela a jeho reakce. Bylo mu jasné, že mu rudovlasý hoch řekl něco o něm, jinak by tady pochopitelně nebyl. Jenže Richard bohužel neměl Andreasovy pozorovací schopnosti, aby mu všechno ihned došlo.

"Co ti Gabriel řekl?" zeptal se po chvíli oboustranného mlčení Richard.
Následoval další zničený povzdech. "Chodil jsi s ním?"
Černovlasý muž se slabě pousmál. "Bohužel ano. Neznal jsem jej v té době moc dobře a netušil jsem, co se za krásnou fasádou skrývá. Teď už to vím..."
"Rozešel jsi se s ním?" se zájmem.
"Vlastně ani ne. Bylo to oboustranné. Gabriel potřebuje volnost a já? Já nebyl ochotný hrát v jeho filmu. Ale určitě si nemyslím, že jsme se rozešli ve zlém, jak tak rád roznáší Charlie," lehce zamračeně. "Co ti tedy Gabriel řekl? Bylo by pěkné vědět, jakým směrem se nyní stočily jeho myšlenky. Jen doufám, že si ve svém destruktivním mozku nepředsevzal tebe v hlavní roli jeho dalšího dramatu," zamyšleně.
Michael jej zaujatě sledoval. To, co Richard říkal docela dávalo smysl. Aspoň to tak vypadalo z toho, jak se i jinak Gabriel choval. Jak vystupoval. Ale přeci jen... Opravdu byl někdo ještě o něco šílenější než nezodpovědný Julius. Opravdu někdo bral život na tak moc lehkou váhu? To přeci... Možná žil opravdu příliš dlouho zahrabaný na vesnici, než aby znal všechny stránky lidských osobností. Jenže aby někdo bral život jen jako svou velkou hru, ve které snad je on režisérem a všechny může řídit a když se něco nepovede? No co, jede se přeci dál. Každou roli může nahradit jiný herec, pokaždé se film může stočit jiným směrem... Bylo to skoro až k něuvěření. Byl rád, že se s Gabrielem nemusí už nikdy setkat. Nechtěl být v jeho scénáři.

"Uhm... Já už musím, budu muset jít..." pomalu se začal zvedat. Věděl, že odpověď na jeho otázku mu Richard nedal, vždyť on jí přesně ani nepoložil. Ale teď nějak začal pochybovat o tom, co Gabriel říkal. Jistě mohl se ujistit, mohl se Ricca zeptat, ale nechtěl. Nechtěl, aby o si o něm černovlasý muž mohl myslet, že... Že on si myslel. Že pochyboval... Ale co na tom záleželo. Kdyby mu někdo řekl, že si takový Andreas dělá zářezy, staral by se o to? Těžko.
"Co ještě ti Gabriel řekl?" zajímal se Ricco. Michael se zastavil. Chvíli mlčky stál. Uvažoval.
"Že nejsi typ na chození," lehce zrudl, sklopil zrak k zemi. Opět se vydal na cestu ke dveřím.
Už skoro sahal po klice, když se za ním opět ozval Richard. Nyní se již zvedl z gauče, a stál těsně za Michaelem.
"Co kdybys to zkusil sám..?"
"Co..?" Michael se nechápavě otočil. Nějak si nedokázal spojit to, o čem mluvil s tím, na co se Richard může ptát.
"Co kdybys zkusil, zda jdem či nejsem typ na chození?" slabý úsměv.
"Co..? Já... Ale já... Já nejsem gay," šeptnutí. Snad aby jej nikdo neslyšel a nemohl si to o něm myslet.
"Nejsi..? Možná si myslíš, že ne. Možná tomu i snažíš věřít. Ale kdybys nepochyboval, těžko bys nyní stál tady a zajímal se o to, co o mě řekl Gabriel. Bylo by ti to jedno. Nezáleželo by ti na tom..."
"Ale já... Ne, ne, ne. Tak to není," prudce zakroutil hlavou. "Jen... Jsme jen přátelé, dobře? Já... Chtěl jsem. Nechtěl jsem, aby... Já vlastně," zoufale se snažil najít vhodná slova. Tohle nečekal. Tohle nechtěl slyšet. Opět si v duchu vynadal za to, že sem vůbec chodil. Ostatně poslední dobou chodil jen na místa, která mu zatím nepřinášela nic dobrého. Co je to sakra za týden?

Richard popostoupil blíž k Mikeymu. Plavovlasý mladík se přitáhl ke dveřím. Nyní je sice nemohl otevřít a utéct, jak měl v plánu, ale aspoň byl dál od Ricca. Jak si o něm mohl myslet, že je gay. On přeci není! Nemůže být. Nebo ano..? Ne! Vyrůstal daleko od tohohle světa, nemělo se mu to jak stát. Byl normální. Normální! Proč tedy tady stále byl?

"Neměl by ses tomu bránit," zaševelil Richard.
"Co..?" dál se nedostal. Silné ruce jej něžně objaly kolem pasu. Pokusil se vykroutit, uhnout. Marně. Richard si k sobě přitáhl mladíkovo tělo. Opatrně jej políbil na rty. Michael ztuhl. Tohle nečekal. Tohle nesměl! Richard tohle nesměl dělat! Proč to dělal..?
Ano, on jej taky políbil. Ne. Nepolíbil. Tehdy to byla jen nevinná pusa. Ale teď? Co bylo tohle..? Jak teď mohl jít ven a podívat se někomu do očí? Jak mohl jet domů a říct své rodině, že je všechno v normálu, když není?!

Richard polibek prohloubil. Jazykem si vydobil přístup do Michaelových úst. Plavovlasý mladík byl natolik ohromený, že se nezmohl na žádný odpor. Až po chvíli mu zcela došlo, co Ricco dělá. Prudce jej od sebe odstrčil. Roztřeseně na něj pohlédl.
"Michaeli..." Richard k němu vztáhl ruku.
"Ne... Nech mě... Já... Tohle... To nejde. Nejde! Je to špatné, je to... Nejde to..." s tím vyběhl ze dveří.

Richard zůstal stát na chodbě. Věděl, že neměl na mladíka tak naléhat. Přeci od samého začátku, kdy jej prvně potkal věděl o tom, jak mladík váhá. Jak si je nejistý. Jak se hledá a netuší, kam by mohl, měl, patřit. Jenže Ricco věděl, byl si tak jistý, že je Michael stejný jako on, jako Charlie, jako Julius, jako tolik dalších. Nemohl se mýlit! To jak se Michael choval. Jak se vyjadřoval. Jak sledoval mladíky v klubu. Ne... Ještě to sice možná sám nevěděl. Vlastně, on to musel vědět. Spíš to jen popíral. Sám sobě si lhal. Těžko bude moci být šťastný, když se naučí své lži věřit.
Richard doufal, že to Michaela přejde. Že si uvědomí kam patří. Snad to tím, co udělal příliš nepokazil.
S povzdechem zavřel dveře a vrátil se do pokoje. Musel zavolat Charliemu... V polovině vytáčení čísla se zastavil. Teď by mu volat neměl. Stejně by pro něj nic neudělal. Měl sám svých starostí dost. Co se mu svěřil, a že se Charlie právě dvakrát nesvěřoval, tak mu teď všechno začalo přerůstat přes hlavu. Starosti s Juliusem a tím, kdo si na něj poslední dobou dělal zálusk a že jich rozhodně nebylo málo. Holt těžký úděl těch, kteří chodí s přespříliš krásnými mladíky, kteří se své krásy ještě navíc neučili zneužívat, což každému nebylo po chuti. Navíc Julius byl těžce nezodpovědný. To pak musel Charlie za něj žehlit různé maléry a že jich bylo požehnaně. Richard se někdy až divil, že se na do hnědovlasý mladík prostě nevykašle. Jenže nadruhou stranu jej chápal. Kdyby on měl to štěstí, že by s ním Michael chodil, klidně by pro něj vraždil, jen aby byl šťastný. Nemohl se tedy divit Charliemu, že udělá pro Juliuse co mu na očích vidí. Navíc Richard byl jedním z mála, kteří znali celou Charlieho povahu a bylo mu jasné, že Julius si tuhle Charlieho oddanost musí tvrdě odsloužit...

Rozhodl se nevolat nikomu. Nechá tomu volný průběh. Věčer půjde do klubu. Bude doufat, že Charlie dodrží svůj slib a nějakým záhadným způsobem se mu podaří tam dostat i Michaela, i když po tom, co tady řekl. No kdo ví... Vlastně spíš by to musel být Julius. Tomu se to však podaří určitě. Jeho povaze se prostě nedalo skoro nic odepřít. Záleželo tedy na tom, jakou měl právě Julius náladu a zda on sám bude ochotný jít do klubu. Poslední dobou se Richardovi na černovlasém stvoření něco nezdálo. Působil jaksi roztěkaně, nejistě. Což bylo až příliš v nesouladu s tím, jaký byl normálně.

Michael dorazil na kolej. Ani nevěděl, jak se sem vlastně dostal. Věděl jen, že musel někam jít. Pryč od Richarda. Nohy jej sami donesly sem. Zmoženě otevřel dveře do pokoje. Skoro ani nezaregistroval, že je v místnosti ještě někdo. Klesl na postel. Obličej zabořil do polštáře. Přál si zmizet před celým světem. Nechtěl nic dělat. Nikam chodit. Jen zůstat tady a nic neřešit.

Andreas vzhlédl od počítače. Sám měl trochu rozmrzelou náladu. Právě mu napsal Petr, že se nemůže o víkendu zastavit a že by bylo pěkné, kdyby přijel on. Jako by právě teď měl dost financí na to, aby jezdil kdo ví kam si zase vzpomene. Ale bude muset. Pak by opět bylo na něj, že vztah nijak neživí, že mu nic nedává... Petr uměl být někdy až příliš žalostivý. Působil tak jako malé dítě, kterému sebrali hračku. A Andreas prostě nechtěl být tím špatným.
Podíval se na Michaela. Původně měl v plánu dotyčnému vynadat za tak náhlý a hlasitý vpád do pokoje. Když ale viděl v jakém stavu se plavovlasý mladík nachází, rychle se jeho nálada změnila. Vypnul monitor a zamířil k posteli, na které mladík ležel.

"Michaeli..?" nejistě se posadil na postel. Mikey neodpovídal. Jen dál ležel na posteli, rukama objímal polštář a zdál se být až příliš vykolejený. Andrease napadlo, že nebyl zase tak dobrý nápad posílat jej za Richardem. Kdo ví, co mu mohl udělat. Co mu mohl říct... Raději na to ani nechtěl myslet.

"Co se stalo?"
"Nic..."
Andreas zamrkal. Zdálo se mu to, nebo v hlase slyšel tlumený vzlykot.
"Mikey, co se děje?" jemně mu položil ruku kolem ramen. Mírně se jej pokusil přitáhnout. Michael se však ještě o něco odtáhl. Jako by mu jakýkoliv dotyk vadil.
Andreas se zamračil. Co se sakra dělo?
"Michaeli..!" trochu zesílil hlas. Sice netušil, co by se mohlo dít, ale rozhodně to nehodlal jen tak nechat být.

Michael se náhle otočil. Skelným pohledem se podíval na Andrease. "Myslíš-- Myslíš, že jsem g-gay?"
"No..." zmateně na něj pohlédl. Nějak to nechápal. "Na co přesně se ptáš?"
"Prostě mi odpověz... Myslíš si, že jsem gay? Myslíš, že se mi líbí kluci, že..."
"Ano. Myslím, že jo. Proč? Je na tom něco špatnýho?" vůbec nechápal o co může jít.
"Samozřejmě, že na tom je něco špatnýho! Copak ty si myslíš, že to je v pořádku? Že to je normální? Není!"
"Michaeli, uklidni se. Co se děje? Řekl snad něco Richard?"
"Samozřejmě, že řekl. Myslí si to samý. Že jsem... Že já jsem..."
"Gay," doplnil jej Andreas.
"Jo..." zoufale.
"A ne..?"
"Ne!"
"Micheali... Víš, možná by bylo lepší, kdyby sis tohle vyřešil v sobě."
"Ale já nepotřebuju nic řešit. To vy! Vy si myslíte něco, co není pravda!"
"Michaeli. Proč bys jinak chodil za Richardem? Proč bys chodil s klukama do klubu? Myslím, že si do teď nad tím neuvažoval a teď. Hmm... Najednou ti došlo, co by mohlo znamenat, kdybys gay byl, o čemž nepochybuji, a vyděsilo tě to natolik, že se to raději rozhodneš popírat. A co dál? Najdeš si nějakou slečnu. Budeš jí nalhávat jak jí miluješ a při sexu s ní budeš myslet na stejného kluka jako ona?" zamračeně. Michael na něj vyjeveně zíral. Jak to, že Andreas vždycky všechno podal tak, že v tom viděl jakousi logiku. Ale přece... Ne. To co říkal nebyla pravda. Nebo snad ano.
Povzdechl si.
"Nevím, co mám dělat," zoufale.
"Nech to plynout. Nezasahuj do toho. Nežijeme ve středověku, aby tě za to někdo upálil na hranici. Možná pár ignorantů na tebe bude shlížet z patra, ale to k tomu bohužel patří. Jen doufám, že jsi Richardovi neřekl něco, čeho bys mohl litovat."
"Stejně si myslím, že..."
"Michaeli! Nech to být. Moc nad tím přemýšlíš. Uvidíš jak se to vyvine."

Michael chtěl ještě něco namítnout. Do pokoje však právě vešel Julius následován Charliem. Neměl tedy možnost ještě něco Andreasovi říct. Něco, co jej ještě trápilo. Možná to bylo dobře. Něco si mohl nechat jen sám pro sebe. Andreas opět odešel k počítači. A k Michaelovi se až příliš nadšeně hrnul Julius. Vypadalo to, že našel své ztracené odhodlání...


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lenča Lenča | 24. února 2009 v 8:57 | Reagovat

Krásná kapitola a byla tu rychle. To jsou hned dvě plus, těším se na další

2 Sachmet Sachmet | 24. února 2009 v 18:50 | Reagovat

moc krásná kapitolka, už se nemůžu dočkat další...

3 ailam ailam | 25. února 2009 v 0:32 | Reagovat

krásna kapitolka, strašne si ma potešila ;)

teším sa na pokračovanie

4 Levial'Niderdama Levial'Niderdama | 25. února 2009 v 13:44 | Reagovat

Děkuji za komentáře. Další kapitola by mohla být tak kolme víkendu. ;o)

5 Nilandra Nilandra | 2. března 2009 v 21:41 | Reagovat

oh Michael to bude mít tedkon těžký, ale veřím v to že se to večer v klubu urovná....prostě se to musí urovnat. Strašně se nemužu dočkat další kapči

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.