7.kapitola - Zažehnout plamen

20. února 2009 v 14:09 | Levial'Niderdama |  Zažehnout plamen
7.kapitola k povídce Zažehnout plamen.
Komentáře potěší...


Později dorazil na kolej. Otevřel dveře do pokoje a s povzdychem zjistil, že jsou v něm přítomní skoro všichni obyvatelé. Snad kromě Juliuse, který se jim poslední dny nějak stranil, za což však nejspíš mohla Charlieho přítomnost a fakt, že by se jej mohl opět vyptávat na to, kdo mu co udělal.

Michael vešel do pokoje. Nejraději by se sice na místě otočil a zamířil opět pryč. Někam, kde by mohl být sám. Jenže to teď už nešlo. Už jej viděli a kdyby se náhle otočil, jistě by jim, nebo minimálně Andreasovi, došlo, že se něco stalo. Ale o tom se teď s nikým nechtěl bavit. Musel to vyřešit sám v sobě. Potom se možná rozhodne, co dál. Zda Richardovi věřit, nebo na něj pro jistotu zapomenout.

"Ahoj." Posadil se na volnou židli, tak, aby na mu Andreas, který jej poslední dobou nějak moc pozorně sledoval, příliš neviděl.
"Ahoj, uhm... Tak? Zjistil si něco?" Charlie nejistě poposedl na posteli.
"Co měl zjistit?" Andreas přejel pohledem z Michaela na Charlieho.
Hnědovlasý mladík se nepatrně zamračil. Až nyní mu došlo, že by se Andreasovi nemuselo příliš zamlouvat, že za Gabrielem poslal Mikeyho. Ovšem co měl říct, nikdy nebyl na to, aby vymýšlel dokonalé lži a to ještě takhle narychlo.
"Co se stalo Juliusovi..."
"Cože?" Andreas se zvedl od počítače. Popošel pár kroků k Michaelovi, stále se však díval na Charlieho. "Tys ho poslal za Gabrielem?!"
"No..."
"Andreasi, mě to nevadilo," tiše promluvil Mikey.
"Co..? Ale... Michaeli, tohle si měl Charlie vyřešit sám. Nejsi tady přece od toho, abys za něj stále něco řešil."
"Jak stále? Vždyť to bylo prvně." Ohradil se Charlie.
"No samozřejmě. Jenže jindy to řeší zase někdo jiný. Hraješ si na velkýho ranaře a pak to za tebe odnáší lidi jako Julius. Ani nejsi schopný překonat svojí zášť a zjistit si, co se přesně stalo sám!"

"Nepleť se do toho!" Vzdorovitě vystrčil bradu Charlie.
Andreas na něj chvíli naštvaně zíral. Pak si znechuceně odfrkl, popadl svojí tašku a zamířil ven z pokoje. Michael si domyslel, že nejspíš, když už je natolik naštvaný, že nedokáže zůstat v pokoji a tím u počítače, tak míří na poslední z dnešních přednášek. Měl by jít za ním. Aspoň dneska by mohl něco pro školu udělat. Jenže stále před ním ještě seděl Charlie a čekal na to, co zjistil.

"Whirlwind."
Charlie na něj chvíli nejistě zíral, jako by si nedokázal dát dohromady, co mu právě řekl.
"Jsi si jistý?"
"Podle Gabriela," pokrčil rameny.
Hnědovlasý mladík si zničeně povzdychl. "Doufal jsem, že to nebudou oni."
"Kdo to vlastně je? Prý si měl s jejich... No, prý si měl s nima nějaký spory..?"
"Spory, jo, tak by se to taky dalo nazvat. Pravdou je, že Konrád, ten který je nyní vede. Dřív patřil k nám. Je ze stejnýho města, jako já s Juliusem. Když jsme byly děti, tak jsme se všichni přátelily. Později jsme s Juliusem zjistili, že nás to k sobě táhne, no a Konrád se začal cítit odstrkovaný. Vlastně dřív nikdy nic proti gayům neměl. Než jsme mu s Juliusem oznámili, že spolu chodíme." Zamyšleně. "Myslím, že Konrád není tak úplně heterosexuální, jak se stále dělá. Aspoň
podle toho, jak sleduje Juliuse. Vlastně mě už párkrát napadlo, že si dělal na Juliuse zálusk sám, proto teď proti všem tak zbrojí."

Michael zamyšleně poslouchal. Začínal si připadat, jako by po hlavě spadl do nějakého nepovedeného lovestory. Nebo se jen ocitl na místě, kde se shlukovala velká sorta homosexuálně orientovaných. Byl to snad jeho osud skončit právě tady. Mělo jej to snad nějak navést k tomu, kdo byl on sám? Ne, nad tím zatím raději ještě nechtěl přemýšlet.
Vlastně bylo s podivem, že se Charlie tak náhle rozpovídal. Dřív si sotva řekli pár slov a nyní mu klidně vypráví o své minulosti? Zvláštní... Ale třeba se jen potřebuje vypovídat. Jestli je totiž pravda, co slyšel a Richard vyjel po Juliusovi, nemohl u něj nyní hledat Charlie oporu. Andreas, se kterým si taky rozumněl, měl na něj nyní vztek a Julius byl kdo ví kde. Kdo jiný mu zbyl. Jedině Michael, kluk, který se sám brodil ve vlastních problémech.

Mikey byl rád, že se aspoň něco málo o svých spolubydlích dozvěděl. Přeci jen už několik měsíců byl s nimi na koleji a nevěděl skoro nic.
Takže Konrád, ten, který dal nyní Juliuse zmlátit, jej kdysi mohl snad i milovat? To nějak nedávalo smysl. Pokud by kvůli tomu, že Julius místo s ním začal chodit s Charlie, začal proti gayům zbrojit. Proč nyní nechal zmlátit Juliuse? Nebylo by rozumější dát za vyučenou Charliemu? I když... Možná byla zlost na Juliuse, na toho Juliuse, kolem kterého nemůže nikdo projít, aniž by si jej všiml, větší, než na vcelku nenápadného Charlieho.

Charlie se postavil. Možná si ani neuvědomoval, že by si Michael za své ne právě lehké služby zasloužil aspoň slova díků. Urychleně odešel z pokoje. Mikey se mohl jen domýšlet, zda šel hledat Juliuse nebo Konráda. Obě možnosti byli vcelku logickým vyúštěním.

O hodinu později ležel na posteli. Nechtělo se mu nic dělat. Jen tak se povalovat, snad ani nepřemýšlet. Jenže to nešlo. Stále se v myšlenkách musel vracet k tomu, co mu řekl Gabriel. Opravdu bylo možné, aby byl Richard tak jiný. Přeci on jej zatím měl za vcelku slušného, milého... Pravda, tohle si jistě jenom nalhával. Těžko mohl někdo s Richardovou vizáží žít tak usedlý život, jak si Michael představoval. Navíc za poslední dobu se dozvěděl tolik nových věcí. Tolik událostí se kolem něj najednou začalo sypat. To všechno, zatím vídal tak leda ve filmech a to ještě v těch nepřístupnějších. Takže bylo vlastně i možné, že měl Gabriel pravdu, že je Ricco jen jakousi obdobou sukničkářů.
Ale stejně. Bylo to příliš neuvěřitelné. Možná si černovlasého muže příliš idealizoval, snad kvůli tomu, že se mu až příliš líbil, ale... Ale nemohl si o něm prostě myslet, že je tak odporný, tak zvrácený, tak... Ne, Gabriel určitě neměl pravdu. Jenže... Proč by mu to jinak říkal? Proč by... Proč ne.
Snad za to mohlo těch pár nocí, co strávil v Richardově bytě. Ty noci, kdy se mohl o něco pokusit a neudělal to. Proč by nezkusil svojí příležitost, pokud byl natolik chtivý, jak jej Gabriel dělal? Ale... Zarazil se. Jak on vůbec může vědět, že se o nic nepokusil? Vždyť on si z těch nocí nic nepamatoval. Věděl jen, že to v těch dobách lehce, dobře, na něj lehce víc, přehnal s alkoholem. Takže kde bral tu jistotu, že s Richardem nic neměl. Že k tomu třeba i sám nedal svolení..?

Zamračeně sledoval strop na sebou. Snažil se nějak rozumně dojít k nějakému vyústění, nějakému řešení. Nic jej však nenapadlo. Možná by se mohl zvednout a jít se Richarda rovnou zeptat. To by jej přeci nezabilo. Aspoň by v tom měl jasno. Jenže... Jenže pak by třeba ztratil všechny ty iluze, které si pracně stavěl.

Ani si nevšiml, že se dveře pokoje otevřely. Čas, který kolem něj pozvolna běžel, přestal vnímat již před dávnou chvílí. Neslyšel toho, který na něj mluvil. Když mu však příchozí netrpělivě zamával rukou před obličejem, lehce vyplašeně sebou trhl.
Otočil hlavu. Vedle něj postával Andreas. Nepochybně již musela skončit přednáška, jinak by se tak brzo nevrátil. Nebo si musel být jistý, že tady již nenarazí na Charlieho.

"Děje se něco?" Andreas si oproti zvyklostem sedl do nohou Michaelovi postele. Vypadal ustaraně. To bylo zvláštní. Nikdy se příliš o Michaela nestaral, aspoň co Mikey mohl posoudit. Vlastně se o něj v tomhle pokoji nějak nestaral nikdo. Co v pokoji, ani jinde. Vždyť doma se skoro ani nepodivili nad tím, že tam je. Nezeptali se, jak to jde ve škole. Vlastně... Na školu se ptali, na to, jak mu jde učení. Ale ani slovo o jeho společenském životě, ten jako by neexistoval. Nevšimli si modřiny na jeho tváři. Tedy, to bylo samozřejmě dobře, že se neptali a on jim tak nemusel zbytečně lhát, ale přesto jej to poněku zamrzelo. Zdálo se, že jim na něm nezáleží. Hlavně, že se strachovali, aby si náhodou nic nezačínal s lidmi, jako byl Julius, a tím snad nějak nepošpinil pověst jejich rodiny, no, to už bylo poněkud pozdě...
Ale Andreas. To bylo něco jiného. Ten se o něj přeci starat nemusel. Byl to vcelku samotář a Michael si navykl jej tak brát. Po pravdě se ani on o něj příliš nestaral, skoro si jej nevšímal. Bral jej jako kluka, který celý den vysedává u počítače, sem tam prohodí pár vět, ale jinak nic neřeší, do ničeho se neplete, nikde nepřekáží. Teď jej napadlo, že by taky měl zjistit, zda blonďatého mladíka něco netrápí, zda něco nepotřebuje. Musel si přeci také připadat trochu osaměle, nebo snad ne..? Bavil se sice s Juliusem i s Charliem, někdy to i vypadalo, že se znají z dřívějška. Ale nevypadalo to, že se spolu nějak zvlášť přátelí. Julius s Charliem večer co večer vyráželi na zábavy a Andreas zůstával na pokoji sám. Vlastně teď úplně sám, co Michael začal sem tam chodit ven s druhýma spolubydlícima. Možná mu to tak vyhovovalo, třeba ani nechtěl, aby se to měnilo. Přeci jinak... No, uvidí se, jak se to časem vyvine. Nebude právě přeci on tím, který by na někoho měl vyvíjet nějaké tlaky a na něco se jej vyptávat.

Nyní zde ovšem Andreas seděl a zdálo se, že má opravdu starost. Jenže proč by jí měl mít? Proč tak najednou?

"Michaeli?" trochu nejistě poposedl. Plavovlasý mladík vypadal duchem nepřítomný.
Mikey si ztěžka povzdechl. Nechtěl aby se jej někdo na něco ptal a ještě méně se mu na jakékoliv otázky chtělo odpovídat.
"Dozvěděl jsi se snad něco od Gabriela?" zajímal se Andreas.
Michael na něj zůstal zírat. Tak buď něco věděl, nebo si dokázal dát neuvěřitelným způsobem dvě a dvě dohromady.
Slabě přikývl. Nemělo cenu něco předstírat. Když se na něj někdo podíval, muselo mu být jasné, že se něco děje a dříve či později se najde někdo, kdo by se začal zajímat. Tak co záleželo na tom, že to bylo dříve a že tím někým byl chlapec, který sotva před pár hodinami vylezl z počítače a začal taky trošku žít realitou..?

"Co ti řekl?"
"To je jedno." Posadil se. Nebylo příjemné mluvit na někoho, kdo se od vás chtěl něco nepříjemného dozvědět, a přitom ležet. Takhle si nepřipadal natolik ohrožený.
"Něco o Richardovi?"
Tím si Andreas vysloužil další vyplašený pohled.
"Jak to--"
"Nejsem tak úplně pitomý, jak by se mohlo zdát," ušklíbnutí.
"To jsem nikdy--"
"Sem tam něco zaslechnu," rozhodil ruce Andreas. "Není zase tak složité uvědomit si, co by ti asi tak mohl ten zrzavý podvodníček říct."
"Ale..."
"Neměl bys Gabriela brát tak vážně, ať už ti řekl cokoliv. A pokud tomu i tak věříš, nemyslíš, že by bylo lepší jít a zeptat se na to přímo u zdroje?"
"Jenže..."
"Co ti Gabriel řekl?"
Michael zarputile zíral do země.
"Dobrá, tak si to domyslím. Jistě jsem se nemýlil, když jsem řekl, že to bylo o Richardovi. O někom jiným by tě to těžko tak vyvedlo z míry, vždyť tady skoro nikoho pořádně neznáš. Navíc do Richarda si celý blázen, takže tě jistě zranilo cokoliv, co Gabriel řekl. Typl by si, že to muselo být něco v tom smyslu, že je Richard přelétavý floutek, který se baví s klukem jen kvůli vidině následného sexu?" pozdvyhl obočí.
Michael na něj s neuvěřením zíral.

"Takže si tomu samozřejmě věřil, jak jinak. Vždyť jsi Richarda viděl párkrát, těžko si o něm můžeš udělat nějaký pravdivý obrázek. Jenže stejně ti to nedá, protože po něm toužíš, i když možná zatím jenom tajně. Ale neboj, my už o tom víme," úsměv. Pokračoval. "Vlastně tě ani nenapadlo, že by si to Gabriel mohl vymýšlet. Nebo, přesněji. Napadlo tě to, ale rychle si tu představu zavrhl, nemýlím se?"
Michaelovi nezbylo než slabě přikývnout. Nač si něco nalhávat, karty, které Andreas vyložil na stůl byly špinavé, ale bohužel pravdivé. Opravdu mohl Richarda tak rychle odsoudit jen kvůli tomu, co mu řekl nějaký cizí kluk? Kluk, kterého nedávno viděl, kterak svádí Juliuse?


"Víš, ty Gabriela opravdu neznáš. On by ti za žádných okolností neřekl pravdu. Nedá se mu věřit. Nikdy, nikde. Lže kudy chodí, nejspíš to považuje za skvělou zábavu, poštvávat proti sobě lidi," pokrčení rameny.
"Ale..." zoufale.
"Víš co, jediné, co můžeš udělat, je jít za Richardem a zeptat se jeho. Pokud si tedy nemyslíš, že i ten by ti lhal. Pak se můžeš domyslet, který z nich ti říká pravdu. Nebo můžeš chodit po okolí a na Ricahrda se vyptávat. Ovšem varuji tě, určitě se zde najde pár lidí, kteří na něj budou mít pifku a budou ti říkat klamné informace."
"Proč se vlastně Richadra tak zastáváš?"
"Proč ne?" zmateně.
"Chci říct. Ty ho znáš?"
"Ne, ale znám Gabriela a vím, jaký je. Z toho se dá usoudit, co je tak možná pravdy na jeho tvrzení o Richardovi."
"Proč se teda ale Richarda tak zastáváš, přeci... I když znáš Gabriela, tak přece nemůžeš vědět, že zrovna teď neříkal pravdu," zamračeně. Proč vlastně on sám v tom musel šťourat. Proč to nenechal být. Nemusel vědět Andreasovy důvody. Měl se řídit jeho radou, třeba byla zase na dlouhou dobu poslední, a měl jít a zeptat se na to Ricca.
"Protože si nemyslím, že je rozumné, abys někoho udsuzoval na základě toho, co o něm řeknou jiní. Zvláště, pokud ti jiní jsou jako Gabriel. Ale je to jen a jen na tobě. Pokud chceš i nadále sedět tady a utápět se v melancholii, já ti v tom bránit nebudu."

Zvedl se a zamířil k počítači. Už měl téhle debaty tak akorát dost. Měl vlastní věci na práci, proč by se měl neustále zabývat cizíma problémama. Vždyť on se jim tak moc snažil vyhýbat. Schválně nevyhledával společnost lidí, aby s nima pak nemusel řešit jejich malichernosti. Aby se jim ani on nemusel svěřovat. Kvůli tomu přeci šel do tohohle města. Jenže to ještě nevěděl o tom, že zde bude i Charlie s Juliusem. S Charliem se znal ze základní i střední školy, kam chodili do jedné třídy. No a Juliuse poznal při těch několika setkání v jejich maloměstské hospůdce. Jenže to bylo kdysi. Teď chtěl být sám na vysoké škole a zařídit se podle sebe. Žít podle sebe. Pak skončí na pokoji s Charliem a Juliusem, zrovna s lidma, který o něm skoro všechno vědí a on se tak nemůže moc za co skrývat. Ještě, že je tady aspoň Michael, který o něm nic neví. Jenže to je zase problém. Právě Michael je tím člověkem, který jej tak rychle okouzlil.
Neměl by se nechat. Měl vlastního přítele. Pravda teď poměrně daleko. Ale to mu ještě nedávalo právo, byť jen snít o jiném. Nebylo to tak úplně fér. Princ... Jeho Princ. Aspoň tak o něm mohl snít. Než se opět potkali na živo a on musel vklouznout do příliš tvrdé reality. Jeho Princ nebyl nikdo jiný, než obyčejný životem už přezkoušený gay ze střední společenské vrstvy. Vlastně nebyl ani tak ze střední, někdy mu nezbývalo na nájem a sem tam měl dokonce tu drzost půjčovat si peníze od Andrease. Ale na druhou stranu byl milý a Andreas se s ním cítil v bezpečí. Ovšem teď byl až příliš daleko... Navíc k čemu by mu tady byl? Aby se mu svěřoval? To těžko. Na to Princ nikdy nebyl.
Princ... Tak hloupá přezdívka, tak nanicovatý nick. Nesnášel jej. Opravdu jej nesnášel. Věděl, že to Petr, tak se totiž Princ jmenoval, dělá jen proto, aby jej naštval, nebo snad aby se i on na chvíli cítil být někým lepším. Lepším... Chlapem, který si ani nedokázal vydržovat o mladšího přítele, kterého měl. Vlastně, mladšího... Ono se to v tomhle věku už nějak ztrácí, ne? Andreasovi táhlo na dvacet, a jeho drahému příteli? Za týden měl mít dvaatřicáté narozeniny. Dvanáct let není dlouhá doba, vlastně je to jako mžik, mrknutí oka, světelný záblesk... Jenže někdy to bylo až příliš mnoho. To když Andrease jednou za čas popadla nálada, že by i on chtěl vyrazit někam mezi lidi. Petr si na to připadal až příliš starý, příliš neschopný a hlavně, tenhle druh zábavy nikdy nepodporoval, aspoň to o sobě stále rozhlašoval. Upřímně byl zvědavý, kam půjdou na Petrovy narozeniny. Nemohli jít ani do restaurace, na to jeho milenci už určitě zase nezbývaly finance...

Andreas se zmoženě posadil na židli. Otevřel notebook. Hned mu na obrazovce vyskočila příchozí zpráva od Prince. Ani se nenamáhal jí otevírat. Už je znal nazpaměť. Buď bude plná toužebných slůvek a toho, jak mu Andreas chybí, což mladík už nějak nezvládal opětovat. Nebo tam budou ne právě slušné sexuální narážky a popisy. Na tohle ještě blonďatý mladík dokázal reagovat. Vlastně do oněch popisů dokázal vybít svůj vztek, rozmrzelost.

Koutkem oka postřehl, že se Michael zvedl z postele. Viděl, jak si oblékl bundu a možná ještě stále nejistě zamířil ven z pokoje. Bylo jasné kam šel. Za Richardem.
Andreas si povzdechl. Proč to jenom dělal? Mohl přeci využít příležitosti... Ale věděl, že by byl bez šancí. Bude lepší stát jen v pozadí. Třeba časem... I když časem? Jak mu Julius dychtivě popisoval Richarda, tak ani časem by se mu nepodařilo tenhle obraz vymazat z Michaelovy mysli...

Azurové oči smutného mladíka, který opět zůstával v pokoji sám, sklesle sledovaly dveře, kterými odešel objekt jejich touhy...


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 ailam ailam | 20. února 2009 v 22:33 | Reagovat

super kapitola, už sa teším, čo bude ďalej =)

2 Nilandra Nilandra | 22. února 2009 v 8:32 | Reagovat

tak tohle bude zajimavé........jsem napnutá co bude v pokráčku :-p

3 Lenča Lenča | 22. února 2009 v 11:43 | Reagovat

Moc pěkná povídka.Přečetla jsem všechny části povídky jedním dechem a už se nemůžu dočkat pokráčka.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.