5.kapitola - Amante

11. února 2009 v 21:28 | Levial'Niderdama |  Amante

Snad potěší. Mě by potěšilo pár komentářů. ;o)



Minulo několik měsíců. Pomalu končil podzim a začínala zima. Teddy neměl tohle roční období příliš v lásce. Nerad vykonával zimní sporty, i když kvůli Mathiasovi se překonával a dokonce se naučil jak bruslit, tak lyžovat. Akorát na snowboard, na kterém se před rokem začal Mathias učit, jej nikdo nedostal. Stejně tak jako na podle něj zvrácené projíždění zašněženou krajinou na extrémně rychlých skutrech, což takový Mathias, jak jinak než miloval.

Zima. Zimu tady ještě nezažili. Nastěhovali se v době, kdy akorát končila a jaro začalo pomalu vystrkovat růžky. Takže Theodor netušil, co od zimi na předměstí má očekávat. Jistě nemohla být horší než ta ve městě. Jenže oni bydleli v domku, který ještě nebyl řádně opravený a tím pádem se nedal ani dostatečně vytápět. Nezbývalo než doufat, že si nakoupili dostatek teplého oblečení a zimu nějak přečkají.

Říkal si, že při nejhorším bude moci na nějakou chvilku nenápadně mizet k Samuelovi. Jejich vila byla jistě řádně vytopena. Vždyť jim prý po celou zimu uvnitř fungoval i bazén.

Theodor se se Samuelem nadále přátelil. Sice proti tomu měl Mathias stále ještě námitky, ale rozhodl se nedávat je příliš najevo. Bylo to tak jednodušší. Byli již přeci jen všichni dospělí a tak nemělo cenu, aby se na svůj věk nechovali. Ač byl Mathias žárlivý, říkal si, že v momentě, kdy by se jej Teddy rozhodl podvést, stejně by s tím těžko mohl něco udělat. Tak jen doufal, že k ničemu takovému nikdy nebude muset dojít.
Za těch pár měsíců od zažehnání hádky u nich Samuel ještě nebyl. Theodor k němu někdy zašel, jenže v přepychovém domě se cítil nesvůj. Tak většinu času trávili venku. Teddy se rád procházel místa na periférii, která znali jen staří usedlíci. Věděl, že Mathias by mu spoustu věcí neukázal, nebyl na to stavěný. Nějaké procházení pro něj byla naprostá ztráta času, pokud ovšem na konci nečekala nějaká knajpa.
Ano, Teddy věděl, že se ani nemusí Mathiase ptát, zda by šel. Jednou to zkusil a odpověď, kterou slyšel mu stačila na to, aby celý den na přítele nepromluvil. Ale nebyla to rozhodně hádka. Od těch se oba drželi co možná nejdále. Jako by snad tušili, že další větší neshody vy mohly vést až k úplnému rozchodu a to přeci jen žádný z nich nechtěl.

Theodor tedy chodil ven se Samuelem a Mathias to se sevřenými rty tolerovat, přitom však tiše trpěl nevědomostí, představami toho, jak jeho přítele má zbohatlík jenom pro sebe a kdyby se o něco pokusil, nebude tam nikdo, kdo by Teddymu mohl pomoci.

Netrvalo dlouho a po vesnici se začalo šuškat o tom, že syn místního bohatého podnikatele má pletky s místní splodinou. Tedy s jedním z nově naštěhovaných homosexuálů. Většina lidí Mathiase s Teodorem mezi sebe stále ještě nepřijala. Většina starších sice znala Mathiase z dob, kdy byl ještě dítětem. Proto jej také zdravili, když už se odhodlal a někam mezi místni lid zašel. Stejně jim to však nebránilo v tom, aby jej za zády pomlouvali, a že to dělali tuze rádi.
Fakt, že se Teddy objevoval po boku Samuela jen nahrával do not místnímu spolku žen, které o všem věděli a nic neváhali hned předat dále.
Mathias o tomhle ještě nevěděl, jinak by zuřil podstatně více. Bylo normální, že mnoho mužů mělo nasazené, byť pomyslné a leckdy nepodložené, parohy. Tohle však on vždycky považoval jen za něco, co se týká výhradně heterosexuálů. Nikdy nebyl důvod, aby si lidé povídali právě o něm. Kromě těch, kteří jej bezmezně milovali, nebo nesnášeli. Ale ještě nezažil, aby se o něm a třeba o jeho partnerovi někdo bavil jen tak, ze zvědavosti, aby řeč nestála.
Zjistit, že jej místní obyvatelé považují za paroháče, nejspíš by Theodorovi opět začal zakazovat, aby se s ním přátelil, i když by tím vyvolával hádky. A pokud by se snad cosi z toho potvrdilo. No, neváhal by a šel by si to vyřídit se Samuelem.

Nebyl však jediný, komu by mohl být pomyslný vztah Samuela a Theodora na obtíž.

Rodina Orelských pohlížela na přátelství jejich syna s místním gayem dost nevraživě. Byli zvyklý na to, že jejich syn vyváděl samé nepodožené, nebezpečné a lecky naprosto zbytečné věci. Dokonce i trpěli fakt, že nemá daleko k alkoholu a drogám, pokud to tedy byly ještě stále jen podle nich bezpečné drogy, jako třeba marihuana. V jiném případě by neváhali a dědice poslali do protidrogového centra.
Jenže nyní jejich drahý synáček zašel příliš daleko. Nebylo tajemstvím, že Ferdinandovi Orelskému, Samově otci, homosexuálové vadili. Ba co víc, kdyby mohl, nechal by je všechny odeslat na Sibiř. Nesnášel myšlenku toho, že dva žili tak blízko jeho domu, rodiny. Nyní, když zjistil, že nový přítel jeho syna je jeden z nich, zuřil.
Nemohlo trvat dlouho, než se dozví o klevetách, které kolují po vesnici.

Theodor vůbec netušil, jaká pohroma se blíží na jeho hlavu. Právě prožíval poměrně spokojené období. Jeho malý průšvih byl již zamlčený. Samuelův otec bez jakýchkoliv řečí zaplatil skvělého právníka a synáčka z toho vysekal, no naštěstí spolu s ním byl očištěn i Theodor. Což bylo štěstí. Neuměl si představit, co by dělal, kdyby tomu tak nebylo. Ovšem Samuel jej ujistil, že jinak to dopadnout ani nemohlo. Samozřejmě, pro něj to vždycky dopadlo dobře. Ač by to nepřiznal, rodina za ním pevně stála a penězi, kterými tolik pohrdal, vyplatila každý jeho hřích.

Napadl první sníh. Na bílou pokrývku zahrady Teddy koukal lehce nedůvěřivě. Doufal, že brzo roztaje. Bohužel již za pár dní přicházela z hor hlášení o otevírání zimních středisek, spouštění vleklů a předpovědi počasí, které garantovaly, že sněhová nadílka potrvá ještě pár měsíců, jistě dlouho přes vánoce, možná i přes leden. Od února by se mělo začít lehce oteplovat. To však Teddymu právě teď přišlo až neskutečně daleko. Vždyť sotva začínal listopad. Jak mohl přežít shín a zimu tak dlouhou dobu?
Navíc mu bylo jasné, že navzdory tomu, že jejich finance nejsou právě v plusu, bude Mathias chtít odjet na hory. Neexistovala možnost, že by se z toho Theodor vyvlékl. Buď by Mathias zůstal doma spolu s ním a on by si pak celý víkend musel vysléchat mrzuté řeči o tom, že klidně mohli jet, jak právě na horách musí být krásně a jak oni dva spolu mohli v plné rychlosti sjíždět kopce.

Vlastně to vždycky vypadalo trošku jinak. Mathias prudce sjížděl jeden koped za druhým, prorvával se k vleku, aby se co nejrychleji opět dostal nahoru a mohl jízdu zopakovat. O to rychlejší to bylo od doby, kdy se začal učit jezdit na snowboardu, na kterém se naučil jezdit až s podivnou lehkostí podivně rychle. To než Theodor jednou sjel kopec, profrčel kolem něch Mathias třikrát. Po čtvrté n a něj počkal u vleku, aby i jeho prorval co nejdéle v řadě čekajích. I když Teddy by si rád počkal, aspoň by tím vzdálil opětovanou jízdu z kopce. A tak to vypadalo většinu víkendu. Aspoň na noční lyžování chodíval Mathias sám, i když pak o tom neopomínal nadšeně vyprávět. O to horší to pro Theodora bylo, když s nimi jezdívali jejich přátele, stejní maniaci jako Mathias. To pak večr zůstával na ubytovně sám, zatímco parta se bavila venku. Ale nemrzelo ho to, lepší, než tam být s nima a opět se nutit k tomu, aby se odhodlal sjet kopec, nechat se vyvléct nahoru a akci opakovat.
Vlastně se nechápal. Když už měl dělat nějaký sport, tak třeba běžkování, to se nezdálo tak morbidní. Jenže nad tím Mathias jen mávl rukou, že je to pro důchodce a to oni přeci nejsou. Nakonec buď to musel jet Theodor na běžky sám, nebo zapomenout na to, že by trávil víkend jinak než na sjezdovce.

Ještě tak šlo bruslení. To se v děství také neučil. Na rozdíl od Mathiase, který, sic by to teď už nepřiznal, byl donucený chodit do školy krasobruslení. No brzo toho sice nechal, ale některé ladné a snad i zženštělé pohyby mu z toho na ledě zůstali. Oproti tomu dokázal i na bruslích jezdit neuvěřitelně rychle. Což Teddyho rozčilovalo. Byl totiž nucen chodit bruslit na zamrzlou řeku, kde se nejen bál, že led každou chvíli praskne, ale ještě byl nucen pracně dohánět Mathiase.
Těžký to osud, pokud máte za partnera hyperaktivního adrenalistu.

"Mohli bychom vyrazit na hory," navrhl jeden večer Mathias, když očima přejížděl novinovou stránku, kde právě psali o stavu sněhové nadílky na horách.
Teddy tiše zaúpěl. Přesně tohle předpokládal.

"Bylo by pěkné na chvíli odsud vyrazit. Navíc jsme už dlouho nikde nebyli jen my dva..." poznamenal Mathias, stále upřeně hledě do tisku. Avšak již nečetl, byl napnutý, co mu Theodor odpoví. Moc dobře věděl o tom, že jeho partner nemá lyžování rád. Vlastně neměl rád zimu, to bylo víc než zřejmé. Oproti tomu Mathias zimu miloval. Miloval sníh. Vlastně on měl rád skoro všechna období, pokud nebylo přílišné horko, to se nedalo nic dělat. Ale každé roční období mělo svoje. Vždy bylo něco úžasného, co mohl dělat. I když to v parných dnech sestávalo jenom z toho, že seděl zavřený v temném podzemí některé z oblíbených hospod.

"Jo, to by bylo," smířeně. Popravdě se mu ani nechtělo zůstávat doma. Navíc v práci na nej poslední dobou všechno padalo. Když po lehké autonehodě, jak tomu sám říkal, byl na nemocenské a pak se musel po měsíci vrátit do práce, bylo tam neuvěřitelné množství věcí, které musel dodělat. Stále ještě za tu dobu neměl všechno dodělané. Možná si měl něco vzít domů, ale to by mu Mathias vyčetl, že na něj už zase nemá čas a nejspíš by odešel někam do hospody. Navíc ještě stále chodil ven se Samuelem a dělit čas mezi partnera a přítele mu bralo veškeré volno a vlastně i síli.
Možná nebyl zase tak špatný nápad na chvíli vypadnout. Vypnout. Byť to bylo na nenáviděné lyže.

V pátek sbalili do kufru auta několik důležitých věcí. Vlasntě měli sebou několik tašek, z čehož jenom jedna byla Teddyho. Theodor se až divil, co všechno si jeho partner byl schopný sebou na víkend vzít, hlavně když bylo jasné, že celý den stráví na sjezdovce. No, rozhodně ho na to nechtěl upozorňovat, mohlo by to vyznít, že z něj dělá typického gaye, což Mathias přímo nenáviděl.
Theodor se ještě dostal k tomu, že napsal stručný vzkaz Samuelovi. Nechtěl mu říkat kam přesně jedou, nechtěl, aby jej třeba napadlo jet za nimi. Nejspíš by to ani neudělal, ale Teddy měl nepříjemné tušení, tak se tomu raději rozhodl vyvarovat.

Nasedli do auta a odjeli. Samozřejmě se nezapomněli ujistit, že mají bezpečně zajištěný dům. Zavřená okna, vypnutý plyn i vodu, zamčené dveře i branku od zahrádky. Všechno tak, jak mělo být. Netrvalo dlouho a napojili se na přípojku na dálnici a vzápětí na dálnici. Jejich cestě za prvním lyžováním nebránilo nic v cestě.

Ferdinand Orelský se po dlouhé době rozhodl nakoupit v místní obchůdky. Zapomněl nakoupit pár drobností, které po něm manželka chtěla a rozhodně se nechtěl vracet do města a prolézat supermarket. Sice věděl, že jej většina místních obyvatel nemá ráda, ale tak co, s tím nic nenadělá. Byl si jistý, že pro místní společenství dělá to nejlepší co může. Financoval vše, co předměstí potřebovalo, to přece bylo dostačující.

Právě vycházel z krámu, ještě se naposledy ujišťujíce, že tentokrát na nic nezapomněl.
"Pane Orelský, pane Orelský," volal za ním kdosi. Otočil se. Za ním popobíhala starší žena. Znal jí od pohledy. Místní drba.
"Paně Orelský, to jsem ráda, že vás vidím. Tak dlouho jste tady nebyl. Myslela jsem, že se vám třeba něco stalo. To víte, váš dům, to je jako nedobytná pevnost. Ale pak jsem viděla vašeho syna. To víte, vy nikam nejdete, ale on je mladý, ten musí taky na vzduch. Víte, kdyby chodil jenom do starého kostela, tak by jej nikdo neviděl," tajuplně ztišila hlas a spiklenecky na Orelského mrkla. Ferdinand na ní nevraživě hleděl. Netušil, na co žena naráží.
Samozřejmě, že nikam nechodil, musel přeci pracovat a o víkendu byl rád, když nemusel na služební cestu a mohl si sednout doma, kde mu nic nechybělo. Jeho žena taky neměla přílišnou potřebu mezi místní chodit.

"Ale tady jej všichni vidí. Měl by si přeci uvědomit, jak to vypadá. Tohle přeci nejde," rozhlédla se kolem, jako by se snad obávala, zda je někdo neposlouchá.
"Co se děje?"
"Vy to nevíte? Přeci váš syn. Tedy, mě do toho samozřejmě nic není, ale víte, lidé hodně věcí vidí a hodně věcí si dají do spojitosti," pokrčila rameny, ona přeci nechtěla nikoho sledovat ani o nikom nic vědět.
"Co dělá můj syn?" neblahé tušení.
"Přeci se tahá s ním chlapec!"
"S chlapem?"
"Ano, s jedním z těch, co se nastěhovali do domku Verešové. Ten druhý o tom nejspíš neví, aspoň co místní říkali."
"Co tím chcete říct?"
"Já vím, že váš chlapec je hodný, ano někdy sejde z cesty, ale do každý. Teď jej ty mladíci určitě zblbli. Jejich styl života, sexuální nevázanost," opět ztišila hlas. "Ale vy jste jeho otec. Měl byste to zarazit. Vždyť co o vás řeknou lidé? Navíc byste měl myslet na sebe, přeci chcete vnoučata a takhle, no nevím, nevím."
"Jo, tak vám děkuji, už ale musím jít," kvapně se rozloučil.

Nasedl do auta. Kypěl vzteky. Co si to Samuel myslí, že mu bude dělat po vsi ostudu. Do teď mu všechno trpěl, ovšem tohle tedy ne. Nejprve zjistí, co jsou ti dva zač a pak s nimi udělá krátký proces, jeho syna mu kazit nebudou, to tedy ne.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ailam ailam | 13. února 2009 v 10:26 | Reagovat

krásna kapitolka, som zvedavá, čo sa z toho vyvinie. už aby tu bola ďalšia ;)

inak, ešte raz si kapču prejdi, máš tam sem-tam preklep-no aj tak to na kvalite neuberá =)

2 Nilandra Nilandra | 17. února 2009 v 20:45 | Reagovat

opravdu krásná kapitola, drbny jsou ta nejhorší stvoření na světě, dokáží mnohdy napáchat mnohem více škody nežli mozkomor :-)

3 Sachmet Sachmet | 17. února 2009 v 22:03 | Reagovat

nádhera, už se nemůžu dočkat pokračování ... =)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.