2.kapitola - Princové jsou jen v pohádkách

6. února 2009 v 13:16 | Levial'Niderdama |  Princové jsou jen v pohádkách
2. kapitola
Posedlost rudovlasými mladíky s temně modrýma očima a plavovlasými mladíky se zelenýma očima je bohužel posedlostí. Takže se podobné postavy budou nejspíš vyskytovat ve všech povídkách.



Radek už několik dní nemohl spát. Procházel místnostmi bytu jako tělo bez duše. Vlastně se tak i cítil. Podivně prázdný, nenaplněný. Netušil, co se to s ním dělo. Přeci vždycky se dokázal oklepat a jít dál. Co se teď dělo?
Jediné, co věděl bylo, že jeho nynější stav neměl na svědomí Kryštof, i když to samozřejmě nebránilo tomu, aby mu to za vinu Radek dával.
Nicolas. Tohle jediné jmého se v jeho mysli stále opakoval. Stále před sebou viděl černé polodlouhé vlasy, temné oči, neuvěřitelně světlou pleť i ten okouzlující úsměv.
Každý den viděl obličej člověka, se kterým strávil jedinou noc v jasnějších barvách. Měl by přeci zapomínat, tak proč on si každým dnem, kdy neměl šanci muže vidět, vybavoval detaily, které ani nemohl znát?
Nechápal sám sebe. Bylo možné, že by se zamiloval? Nechtěl to ani vyslovovat. Vždycky něco takového považoval za bláznovství. Jistě, zamilovával se. Ale dost dobře se znal, aby věděl, že mu zamilovanost nevydrží déle, než pár dní, nebo do doby, kdy jej dotyčný odkopne a on má pak možnsot truchlit. Bylo to jakési sebetrýznění.
Jenže teď se to zdálo být jiné. Něco jiného cítil. Jakousi touhu, cosi, co jej k tajemnému cizinci přitahovalo.

V noci, když nemohl spát, si představoval, jak se vrátí. Jak jej odveze sebou pryč. Představoval si to jako v pohádce, dokonalou romantiku. Něco, co jej nikdy nemůže potkat. Princ na bílém koni.
Tak moc by si to přál. Tak často o tom snil. A co měl teď? Jednu noc. Pár vzpomínek. Byl ztracený případ. Jenže... Jenže. Stále tady bylo nějaké to 'jenže'. Proč by mu cizinec jen tak nechával byt? Proč by jej zde měl nechat bydlet? Byla to snad nějaká podivná hra, do které neviděl? Pokud ano, tak nechtěl znát její pravidla. Chtěl i nadále žít ve svém snu, byť byl sebe víc bláhovější.
Bylo jasné, že cizinec se již nevrátí. Každý další bezútěšný den to bylo jasné více a více, přesto v sobě nějakou tu naději stále živil.
Přestal chodi do klubů. Z práce šel hned domů a večer. Večer buď proležel v posteli, příliš unavený, než aby se na cokoliv zmohl, příliš neutěšený. Nebo seděl v klubu, kde Nicolase tehdy potkal. Sám opuštěný v nejzažším koutě, to aby jej nikdo neviděl, ale on měl dokonalý přehled o každém, kdo do klubu přijde.
Dříve nikdy nic takového nedělal. Až teď si uvědomil, o co všechno přišel. Jen pozorováním se přeci o lidech mohl tolik dozvědět. Škoda, že ani teď jej to příliš nezajímalo. Vyhlížel jen toho jednoho.
Sem tam si jej někdo všiml. I přes to, že na sebe poslední dobou moc nedbal, byl neustále krásným mladým mužem, kterého by každý druhý vyměnil za toho, kterého měl doma. Avšak on již neměl zájem. Nechtěl, aby jej někdo další vydržoval. Chtěl jen svého prince.
Ve svém snění jej vynesl až do nebeských výšin. Neznal jej, proto mohl snít. Tušil, že se nevrátí, ale přesto doufal. Ještě více si tak mohl představovat, co jeho vysněný dělá. Kde právě je. Že má nějaké fantastické povinnosti, které musí splnit, ale pak. Pak se pro něj určitě vrátí... Kéž by.

Netušil co má dělat. Čas pomalu ubíhal a i jemu začínalo být jasné, že se princ již neobjeví. Že na něj zapomněl. Že to pro něj byl jen pouhý flirt. Něco čím to mělo zůstat. Něco, co skončilo.... Proč to tak jenom nebral i Radek. Přeci jindy mu to problém nedělalo, tak proč nyní? Nechápal, co jej na cizinci tolik okouzlilo. Snad právě to jakým se dělal. Nebo to kouzlo, které z něj sálalo.

Konečně se dočkal. Opět seděl ve svém koutě, jistý si tím, že jej nikdo nevidí. Upíjel jeden z levnějších kouktejlů. Teď, když nebyl nikdo, kdo by za něj zaplatil útratu, se musel hodně krotit, aby s penězi vyšel. Ale na tom nezáleželo. Stejně se nemohl opíjet, i když by ve svém nynějším stavu určitě rád. Jenže co kdyby se náhle přeci jen objevil. Nemohl by před něj předstoupit namol.

Ve dveřích se objevila temná postava. Muž vešel do klubu. Radek se už už zvedal. Nemohl uvěřit svým očím. Potřeboval se přesvěčit. Dojít blíž, zjistit, zda jej jen nešálí zrak...
Na poslední chvíli si všiml, že do Nicolase je zavěšen někdo jiný. Rozjařený chlapec, jen o něco starší než Radek. Nadšeně Nicolasovi něco vyprávěl, zdálo se, že mu v krvi již nějaký ten alkohol koluje. Možná i něco jiného.

Radek jen vztekle zatnul ruce v pěst. Ještě před chvíli věřil, že našel svého prince, své štěstí. Jistě, měl růžové brýle a věděl o tom, natolik dobře znal všechny lidi a věděl o jejich chování, jednání, přesto si ještě dovolil snít.
Opravdu byl pro Nicolase jen jednorázovou záležitostí? Co když si teď vzpomene, že tady někomu přenechal byt? Co když jej bude chtít zpět, aby... Aby si tam mohl vzít svojí novou hračičku... Kam půjde Radek?
Konečně začal uvažovat realisticky. Jenže nemohl dost dobře myslet. Obklopovala jej zlost. Vztek na sebe samého. Na Nicolase. Na chlapce, který si dovolil na jeho vysněného muže jen sáhnout. Na celý nespravedlivý svět.

Musel odsud pryč. Někam, kde neuvidí, jak se mladík po Nicolasovi plazí. Někam, kde nebude muset přemýšlet. Teď už se nemusel šetřit. Může jít do jednoho z těch barů, kam tak často chodil. Může se opít do němoty a jít domů s někým koho ani nezná a o kom bude vědět, že mu nezašlape jeho sny, že mu nezničí iluze. S někým, o kom iluze ani nebude moci mít...

Nenápadně se vytratil z klubu, aspoň si to myslel. Od baru jej s úsměvem sledoval pár tmavých očí. Černovlasý muž od sebe odstrčil mladíka, který se k němu tulil. Neměl o něj zájem. Cestou do klubu jej sbalil s vědomí, že tady narazí na Radka. Chtěl vidět jeho reakci, a ta jej nyní neuvěřitelně potěšila. Zamířil ven za mladíkem, který se pomalu ztrácel ve víru města. Nechtěl, aby mu zmizel z dohledu. Dnešní noc ještě neskončila.

Radek už hodnou chvíli seděl u baru. Před sebou měl kdoví kolikátý alkoholický drink. Neměl by takhle bez rozmyslu utrácet. Věděl to, jenže... Jenže zapít žal bylo příjemnější, než jít domů a koukat do zdi, než truchlit nad ztrátou něčeho, co ani neměl.

Nicolas seděl koukek opodál. Věděl, že rudovlasý mladík je už poměrně upilý a není zde tedy žádná možnost, že by jej snad spatřil. Jednou, to když šel Radek na záchod, se obával, že jej zahlédl. Ale mladík se zdál na tolik pohroužen do sebe, že neviděl nic kolem. Mohl by právě teď sedět vedle něj a jistě by si jej ani nevšiml.
Sledoval, jak se mladík víc a víc opíjí. Nehodlal zasahovat. Chtěl si hrát. Chtěl být jen nočním přízrakem, který přijde, odejde a nezanechá po sobě nic než spoušť...
Chtěl, aby si jej Radek pamatoval. Aby nezapadl mezi davy odkopnutých milenců. Aby zmizením ze scény nezmizel i z mladíkova vědomí.
Vlastně ani netušil, proč jej okouzlil právě rudovlasý hoch. Možná to bylo něco v jeho modrých očích, co jej tak neuvěřitelně přitahovalo. Možná to byl ten úsměv, kterým každého k sobě lákal. Možná celkový vzhled, který byl rozkošně vyzývavý, ať už měl na sobě cokoliv.
No, něco tam každopádně bylo a to něco měl Nicolas v úmyslu získat.
Už byl prostě takový. Miloval trofeje. Miloval krásné věci. Chtěl mít vždycky to nejlepší a právě v Radkovi to nejlepší spatřoval. To nejhrásnější. I když se to dalo tak snadno získat... Aspoň mu to dávalo šanci chvíli si s mladíkem pohrát, než... Ještě nevěděl, co bude potom. Nyní záleželo na dnešku, na téhle noci, tomhle okamžiku.

Radek se pomalu dostával do stavu, kdy nevnímal nejen nic kolem sebe, ale přestával vnímat i sám sebe. Bylo zřejmé, že přebral. Nestaral se o to, kdo za něj zaplatí útratu. Nejspíš sem bude muset zítra zajít, pokud tedy neusne někde tedy, což bylo celkme pravděpodobné. Naštěstí jej majitel baru znal a věděl, že se u něj nemusí obávat toho, že by jej vykradl. Navíc, pokud by něco zničil, pěkně by mu to bylo naúčtováno.

Rudovlasý hoch kdesi v dálce slabě vnímal čísi hlas. Mluvil na něj? Netušil. Určitě ne. Nebylo nikoho, kdo by na něj mohl chtít mluvit. Byl troska, aspoň si tak připadal. Nechtěná, odvržená hračka...
Svět se s ním už netočil, ale pomalu začínal mizet. Svezl se z barové stoličky, ale ještě než stihl dopadnout na zem chysly jej čísi ruce. Nebo se mu to snad jen zdálo? Byl to pouhý výplod jeho fantazie? Ale to by přeci už ležel na zemi. Podlaha nebyla tak vzdálená, aby pád na ní trval tak neskutečně dlouho.

Cítil jak ztrácí půdu pod nohama. Někdo jej bral do náručí. Pokusil se zaprotestovat, ale vyšlo z něj jen jakési neidentifikovatelné zamručení. Ještě v posledním záchvěvu střízlivého vnímaní si uvědomoval, že nechce, aby jej kdokoliv kamkolikv nosil. Nechtěl se ráno probudit v cizím bytě, vedle cizího člověka.

Zavřel oči. Příliš unavený, příliš zmožený. Uvědomoval si, že již nejsou v baru, svět kolem nich oněměl.
Nesnažil se dostat ze sevření neznámého. Nesnažil se zjišťovat kdo to je. Nebyl ve stavu schopném jakéhokoliv činu. Nechal se unášet nocí.
Ve vzduchu se vznášela podivně známá vůně. Vůně, která Radka uklidňovala, ač si jí právě teď nedokázal s ničím spojit...

Nicolas kráčel ulicí ke svému autu přistavěnému nedaleko. V náručí nesl až abnormálně lehkého rudovlasého chlapce. Skoro až vítězně se usmíval, ale věděl, že ještě nemá vyhráno. Ještě chvíli chtěl svojí oběť trápit. Chvíli si užívat Radkovy nejistoty, zoufalství...

Radek nevnímal jízdu v autě, alkohol jej pomalu uspal. Neslyšel mírný hlas, který se jej snažil probudit. Nechtěl jej slyšet, byl až příliš fantastický, příliš neskutečný.

Ráno přišlo záhy. Radek se probudil, zmateně se kolem sebe rozhlédl. Nejasně si vzpomínal na včerejší večer, noc. Věděl, že viděl Nicolase, to vědomí jej znova bolestně zasáhlo. Rychle jej zahnal. Snažil se přemýšlet dál.
Bar. Ano. Pak šel určitě do baru a pil. Hodně pil. Jenže co bylo potom...
Ložnice vypadala jako po výbuchu. Oblečení bylo rozházené všude kolem. Většina vypala, že je jeho, ovšem zahlédl i pár kousků, které jemu určitě nepatřili.
Že by si sem včera někoho přivedl? Ve stavu v jakém byl? Ale koho a kde na něj narazil? A kde byl onen dotyčný teď..? Vlastně. Ne, kde byl teď, to nebylo tak důležité, hodně lidí, se kterými spal bylo ráno pryč, stejně tak, jako to dělal on a jako to udělal Nicolas.
Povzdechl si. Opět se k černovlasému cizinci vracel.

Zmoženě vylezl z postele. Snažil se dostat do sprchy, potřeboval ze sebe smít špínu včerejšího dne a pach sexu, na který si nepamatoval.
Cestou si v kuchyni vzal několik ibalginů. Naštěstí mu na bolest hlavy vždycky zabraly, i když mu většinou ještě více rozbořily žaludek. Ovšem vzhledem k tomu, že tady poslední dny nebylo vzít co do úst, tak nebyla reálná šance, že by měl případně co vyzvracet.

Kousku papírku ležícího na kuchyňské lince si všiml, až když vylezl z koupelny. Kdy navoněný a čistě oblečený se rozhodoval jestli má dát do pořádku ložnici nebo to nechat na někdy později.
Zvědavě vzal papírek do ruky. Očekával nějaký vzkaz od toho, se kterým zde v noci byl. Třeba telefoní číslo, to hodně lidí po sobě zanechávalo, hlavně v případě, že udělal dojem. I když včera a dojem, to se nemohlo schodovat.

Vzkaz na papírku jej skoro položil. Několikrát si jej nechápavě přečetl.

Dnes v 14:00, u Barrcela café. Budu na Tebe čekat.
Nicolas

Co to mělo znamenat. Jediné možná vysvětlení, které Radka napadalo bylo, že s ním tady v noci musel být Nicolas. Ale to byl holý nesmysl. Ten přeci měl svůj nový objev. Tak proč by se měl zabívat jím. Ještě ve stavu v jakém musel být.
Nechápal to. Jedině snad, že by sem Nicolas přišel až ráno.
Při té představě zbledl. Ani za nic se mu nelíbilo, že jej Radek vidět ve spoušti, která v ložnici byla a třeba ještě v posteli s někým naprosot cizím. Sám o sobě si uvědomoval, že se někdy chová jako obyčejná laciná děvka, ale co nadělal, něco jej k tom usamo táhlo.
Další znepokojující věcí bylo, co po něm Nicolas mohl chtít. Jedině snad... Jistě, že ho to nenapadlo hned. Bydlel přece ještě stále v jeho bytě. Za tu chvíli si na byt natolik zvykl, že si někdy ani neuvědomoval, že jej bude muset vyměnit za jiný, za vlastní. Za nějaký, ze kterého jej pokud možno nebude moci žádný z jeho milenců vyhodit.
Takže Nicolas chtěl vrátit byt. Určitě. Jistě se sem chtěl uchylovat se svým novým objevem a on by jim tady logicky jenom překážel.
Ale kam půjde? Přeci tak náhle nemůže sehnat bydlení někde jinde.

Ještě jednou se na vzkaz zadíval. Barrcela café. Ten podnik znal. Ovšem jen z venku. Byla to zbytečně drahá kavárna, kde se scházela smetánka města a několik zazobaných cizinců, které již omrzelo chodit po zaplivaných barech a klubech, kde na ně na každém rohu číhalo několik hladových postav, které jen čekalo kdo a za kolik si jich všimne...

Dobře, tam tam půjde. Co mu také zbývalo jiného. Třeba může byt usmlouvat aspoň do doby, než si sežene něco jiného. I když jak se znal, tak nejspíš ani nic schánět nebude a nechá to na osudu, kam jej zavane.

Měl by jít do práce. Ale rozhodl se, že to již stejně nemá cenu. Nebyl tam ani včera, těžko někdo bude předpokládat, že se tam objeví dnes. Navíc by se tam určitě zadřel. Vedoucí by po něm chtěl, aby dodělat práci, kterou měl udělat už před pár dny. A on by tak nestihl Nicolase.

Hodiny utekly jako voda. Vyrazil z domu. Před tím se nezapomněl načančat. Oproti minulým dnům to byla razantní změna. Opět vypadal udržovaně, svěže. Mohl za to snad jan náznak Nicolasovi přítomnosti? Vzal si na sebe černé obepnuté kalhoty, které se lehce rozšiřovaly přes tenisky. Bílou mikinu s kapucou, původně zvažoval bundu, ale nechtěl vypadat, jakože se na setkání s Nicolasem příliš důkladně připravoval. Nebo snad, že má zájem o to, jej zaujmout.
Vlasy lehce prohrábl gelem. Nemusel se ani snažit je rozčepýřovat. Sami od sebe trčely do všech stran. Možná kdyby je nechal trochu víc narůst, tak by byly rovné a snadněji udržovatelné. Jenže znal se. Někdy se v hospodě opil a pak se domů vracel s vlasy ohořelými. Bylo jasné, jak by dopadla kštice jiná než tak, kterou nosil a na které případné ohoření nebylo tolik poznat.

Vlastně se těšil. Jistě, nepřiznal by to. Ale byl na Nicolase zvědavý. Jen doufal, že tam nebude sebou mít svého nováho zajíčka. To by nebylo příjemné setkání. Radek si nebyl jistý, zda by jak Nicolasovi, tak mladíkovi něco peprného neřekl. Ještě stále jej lehce bolela hlava, žaludek měl jako na vodě, těžko mohl chtít, aby jej k tomu ještě někdo vyprovokoval. Pak by za sebe totiž nemohl ručit. Možná by i bylo lepší, kdyby ze sebe všechen ten vztek, bezmoc, dostal. Ovšem nebyl ten typ, nedokázal to. Raději to dusil v sobě.

Za půl hodiny rychlé chůze již stál před prosklenými dveřmi kavárny. Nejistě nakukoval dovnitř. Měl ještě pár minut čas. Nechtěl však přijít pozdě, aby to snad vypadalo, že mu na tom vůbec nezáleží. Ale také tam nechtěl být moc brzo, aby nevypadal, že je nějak hrr, natěšený, nedočkavý, nejistý. Musí působit tak, jako vždycky. Sebevědomně. Odhodlaně.

Vešel do dveří. Rychlým pohledem přejel osazenstvo. Nicolase zaznamenal až v zadní části kavárny. Než k němu vykročil přesvědčil se, že černovlasý cizinec sedí u stolu opravdu sám. S mírný úsměvem k němu zamířil.
Nicolas právě v tom momentu zvedl hlavu, všiml si jej. Něco v jeho výrazu napovídalo, že snad ani nedoufal, že Radek přijde. Nebyl si úplně jistý, zda si rudovlasý hoch včerejší noc pamatuje a jak na něj působila. Byla zde možnost, že jej špatně odhadl. Pak by všechno, co vymyslel šlo ke všem čertů.
Ovšem to, že přišel značilo, že byl přesně takový, za jakého jej měl.


 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 ailam ailam | 6. února 2009 v 13:38 | Reagovat

No tak tuná to useknúť bolo dosť podlé =)

No či už s tebou, budem si musieť počkať na ďaľšiu časť. Táto bola skvelá, len by ma zaujímalo, kto to v skutočnosti ten Nicolas je a čo má naozaj zalubom....

Krásna kapitolka, teším sa na pokračovanie ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.