Prolog - Princové jsou jen v pohádkách

19. ledna 2009 v 21:11 | Levial'Niderdama |  Princové jsou jen v pohádkách
Prolog k nové povídce - Princové jsou jen v pohádkách



Radek seděl sklesle ve svém bytě. Tedy přesněji v jediném pokoji svého bytu, své malinkaté garsonky. Neměl dost peněz na to, aby si mohl dovolit něco lepšího, většího. Možná by tam asi ani neuměl sám žít. Takhle mohl byt kdykoliv opustit a nemusel se bát, že přijde a třeba jej někdo vykrade. Nebylo zde nic, co by stálo za ukradení. Navíc pokud by se mu zachtělo mohl se přestěhovat bez problémů jinam. Což ovšem nechtěl. Garsonka byla blízko centra, takže to neměl za zábavou, ale ani do práce, kam jakž takž ještě chodil. Nebo spíše. Kde jej ještě nechávali, i přesto, že tam vlastně nic nedělal. Možná za to mohl fakt, že Radkův vedoucí jej jedno večer viděl tancovat v jednom z profláknutých barů. To by možná nebylo až tak neobvyklé. Mnoho jiných dvacetiletých mladíků chodilo za zábavou do podobných podniků. Ovšem Radek tam tancoval za peníze, a to ne zrovna příliš oblečený... Každopádně tam jeho vedoucí přišel a viděl ho. Jeden by si pomyslel, že to bude důvod k vyhazovu. Namísto toho si jej šéf začal vydržovat. V práci jej nechal na pokoji, i když viděl, že se zrovna dvakrát nepředře a že místo to, aby se staral o účty firmy, hraje na počítači pochybné hry, kde jeden muž znásilňoval toho druhého. Dával mu ke mzdě odměny, kterí si mladík určitě nezasloužil a podobné 'malé' úlevy. Někdy se dokonce stávalo, že Radek přišel o několik hodin pozdě do práce, dlouho do noci flámoval, a jeho počítač již byl zapnutý. Byla to jakási novější obdoba štípaček. Hlavní vedoucí měl přehled o tom, kdy se který počítač zapnul a podle toho zjišťoval jak kdo přišel do práce. Radek nepochyboval o tom, že to byl právě jeho šéf, kdo mu počítač zapnul a tím vlastně zabránil svému nadřízenému, aby Radka vyhodil za opakovaný pozdní příchod.
Z toho co Radek stihl vydedukovat se zdálo, že má vedoucí buďto obavy, aby na něj neřekl, že i on do podobných klubů chodí. Nebo, a to podle Radka stálo za zjištění, jej chtěl dostat do postele.

Co teď Radka trápilo byl fakt, že přišel o svou práci. Tedy... Ne o tu v účtárně. To by mu vlastně ani příliš nevadilo, nesnášel to tam. Jenže teď neměl na výběr. Musel zaplatit činži, musel doplatit elektřinu a vodu, a neměl kde na to sehnat peníze. Banka už mu další půjčku nedá. Možná by mohl zkusit v práci říct, aby mu dali mzdu dříve. Pokud ne, tak netušil, co bude dělat. Skončí v temném bytě bez vody, bez jídla. Tak jako už tolikrát před tím, než sehnal to skvělé místo v klubu. A teď ho vyhodili! Po roce, kdy tam do úmoru dřel... Dobře, tak tancoval a to ještě jenom pár hodin denně. Jenže i to stačilo, aby jeho dvě mzdy pokryly splátky všechny půjček i jeho finančně poměrně náročný životní styl. Nebylo právě snadné po nocích tancovat v klubu a přes den se aspoň pokoušet dávat dohromady rozvahy v práci. Ale zvládal to a to poměrně obstojně. Pravda, párkrát zaspal. Někdy do práce ani nedorazil, jenže... Jenže do klubu přišel vždycky včas a vždycky ze sebe vydal to nejlepší. Věděl, že patří k těm přitažlivějším mladíkům, navíc se rád předváděl, i když ve vztahu byl spíše submisivní a nedokázal nikomu nic odmítnout. Tak proč jej vyhodili? Proč?
Protože zapomněl na to, kdo mu to místo sehnal. Samozřejmě.

Jeho přítel. Kryštof. Ne, ne, ne. Už ne přítel. Bývalý přítel. Rozešel se s ním poté, co si našel někoho jiného. Někoho, kdo byl ještě o několik let mladší než Radek. Ano, to se dalo předpokládat. Přeci jen s Radkem na střídačku začal chodit v době, kdy i on byl ještě pod zákonem. Vlastně bylo s podivem, že jim to vydrželo tak dlouho. Za ty roky spolu střídavě chodili, nechodili, hádali se a usmiřovali. Ale byli poměrně šťastní. To Kryštof mu sehnal tenhle byteček a následně práci v klubu. Jedině dobře bylo, že práci v účtárně si sehnal Radek sám, jistě by nyní přišel i o ní. Co se tedy najednou změnilo, že mu začal lézt na nervy a byl ochotný najít si někoho jiného? Přeci jen za ta léta musel být na ledaccos zvyklý. Radek nebyl žádný andílek. Často spal s muži jen kvůli tomu, aby mu něco koupili, nebo jen proto, že mu dávali najevo, jak je pro ně cenný. Jak moc se jim líbí. Rád zkoumal hranice toho, kam až někdo kvůli němu je ochoten zajít. To všechno však Kryštof věděl. Ale teď. Teď když Radkovi bylo již dvacet, pro něj najednou ztratil na ceně.
To ještě bylo v pořádku. Kryštof měl samozřejmě právo najít si někoho jiného. To Radke chápal, i když jeho srdce to neslo těžce. Přesto všechno, co se teď najednou dělo Kryštofa miloval. Jenže to byl holt jeho osud. Vždycky se zamiloval do nesprávných mužů. Někdy dokonce i do několika najednou, možná byl ten typ, který miluje to, co nemůže mít. Nebo spíš jeho povaha nebyla schopná odmítnout nikoho a nic. Stačilo, aby o něj někdo projevil malinkatý zájem a Radek se do něj byl schopný naprosto zbláznit. Věděl, že stesk po Kryštofovi přejde až se objeví někdo jiný, natolik dobře se znal. Přesto věděl, že ten další, ač nakonec udělá to samé, jako všichni - odkopne ho, bude jím také bezmezně milován. Možná to byla ta chyba. Místo aby on počkal až pro něj někdo skočí do ohně, on skákal bezhlavě do jednoho vztahu za druhým. A pak se zase vracel ke Kryštofovi. Ovšem to nyní končilo. Dlouhá etapa jeho života...

Tak neměl práci. Za chvíli nebude mít ani byt, protože ten byl u majitele napsán také na Kryštofa a ten najednou na Radka úplně změnil názor. Místo toho, aby třeba zůstali přátelé. Přeci jen Radek mu neudělal žádnou scénu, když se s nim rozešel, nic po něm nechtěl. Kryštof najednou měl k bývalému partnerovi naprosto negativní postoj. Snad jen chtěl, aby jeho dávná láska odešla už nadobro z jeho života a on se k němu přestal neustále vracet, protože vztah s Radkem byl stejně marný. Aspoň tomu Kryštof věřil. Radkova přelétavé a bláhová povaha se nedala jen tak změnit. Byl jako straka, šel za vším, co se blýskalo a za každým, který mu nějaké blýskátko byl ochotný dát. Přeci jen Kryštof nebyl až natolik unáhlený. Dal Radkovi měsíc, aby se z bytu odstěhoval. Bylo mu jedno kam mladík skoro bez peněz půjde. Věděl o tom, že Radek nemá rodinu, ke které by se v případě nouze mohl uchýlit. Ale to právě teď nehrálo roli, Radek prostě musel pryč z jeho světa.

Radek netušil, co by měl dělat. Vlastně ve svém životě za sebe ještě nemusel nést plnou zodpovědnost. Zatím se většinou jenom bavil. Vždycky se našel někdo u koho mohl přespat. To se ostatně najde určitě i nyní, jenže potřeboval nějaké zázemí, něco kam by se mohl vrátit, až bude potřebovat být sám. Tenhle bytečně neměl nijak zvlášť rád. Dřív si říkal, jak snadné bude odsud odejít a přestěhovat se jinam. Ale to v jeho představách vypadalo přeci jen trochu jinak. Spíš jako pohádková představa. Až si pro něj přijede princ na bílém koni a odveze si jej daleko odsud. Někam pryč od všedních starostí, které i on bude muset jednou začít řešit.
Teď bylo těžké jít pryč. Někam jinam. Někam, kde si opět bude muset zvykat. Kde si sousedé budou muset zvykat na něj. V tomhle bytě žil od té doby, co odešel z dětského domova. Vlastně, odešel... Vyhodili jej v momentě kdy mu bylo osmnáct. Neměl ani nárok na to, aby dostal, stejně jako jeho zmání, byt v domě na půli cesty. To proto, že z 'děcáku' tak často utíkal a že jej pak policie nacházela na různých pochybných místech z pochybnými boháči, kteří mladému rudovlasému chlapci koupili první poslední. Samozřejmě zadarmo to nebylo, ale Radek neměl chuť někomu něco říkat. I když vychovatelky leccos tušili, nikdo se o tom nezmiňoval a nikdo neměl potřebu nic řešit. Tak to bylo nejlepší. Naštěstí už ve čtrnácti potkal Kryštofa, který se jej pak ujal.
To bylo Radkovo první zodpovědné rozhodnutí, přijmout Kryštofovu pomoc a jít bydlet do garsonky, místo toho, aby jak měl v plánu skončil někde na ulici, kde by třeba potkal některého z těch majetných chlapíků, se kterými se dříve vídal. Další zodpovědné a kupodivu i samostatné rozhodnutí bylo sehnat si práci. Účtárna. Jak jen to tam nesnášel. Ale jako jeden z mála lidí, kteří žili v dětském domově, měl dostatečné vzdělání právě na tuto práci, tak proč jí nevzít, aspoň nějaké peníze z ní budou, než se třeba najde něco lepšího. Ovšem za dva roky se tam nějak usadil a zjistil, že je pohodlnější mít stálý příjem ač to v práci zrovna dvakrát nemiluje a kolegové na něj povětšinou zírají jak na vyvrhela.
Možná že to, že měl lepší vzdělání než ostatní z domova bylo tím, že tam nebyl zase takovou dobu. Dostal se tam jen rok předtím, než potkal Kryštofa. To také asi byl důvod, proč tak často z dětského domova utíkal. Jenže nemohl si pomoc. Řád domu mu prostě nevyhovoval. Neměl dostatečnou volnost. S ostatními dětmi si nerozumněl. Dokonce se jej pokoušeli i šikanovat, to v momentě když se dozvěděli, že se stýká s muži. Ale dlouho jim to nevydrželo, možná to bylo tím, že v domově opravdu tolik nocé netrávil...

Pomalu se zvedl. Nemělo smysl vzpomínat a myslet na chmurné věci. Musel to brát tak, jak to je. Zvyknout si. Tak jako vždycky. Ono se to nějak vyřeší. Co jej mrzelo byl Kryštof. Stále doufal, že se třeba otevřou dveře a on tam bude stát. Nejistě se usmívat, jak míval ve zvyku a pak se mu tiše omlouví... Radek mu samozřejmě odpustí, bude následovat vášnivé milování snad na každém malinkatém místečku garsonky. Jenže... Jenže to bylo nemožné. Přes všechny své touhy a pocity to i Radek věděl. Definitivně jej ztratil. Možná si za to mohl sám. Ovšem co měl dělat? Nemohl přece svoje touhy nějak omezovat. Nebo možná měl. Měl by se naučit říkat 'ne'. A ne pokaždé když se k němu někdo přitočí s ním se zamilovaným pohledem jít. Stejně bylo jistě, že by z toho ráno vystřízlivěl...
Měl by se vzpamatovat a dělat se sebou něco. Věděl o tom. Jenže... Bylo o tolik snazší jen tak přežívat ze dne na den a nestarat se o to, co bude. Čím bude a zda vůbec bude...

Původně chtěl jít balit. Přeci jen z měsíce, který měl na to, aby se odstěhoval už pomalu skoro půlka ubyla a on ještě neměl ani náhradní byt, ani žádné jiné řešení. Aspoň věci by si tedy měl nějak zabalit, aby mohl rychle odejít, kdyby náhodou něco... Prostě byla to jistota.
Ale teď se k tomu nějak neměl. Nemohl. Bylo by to pak o to definitivnější. Definitivní konec jeho zašlého nestálého života.

Z věšáku vzal bílou bundičku. Věděl jak moc v ní provokuje, hlavně starší homosexuální muže. No, vlastně i ty mladší. Přeci jen se svými rozčepýřenými ohnivě rudými vlasy byl k nakousnutí. Ještě když k tomu přidal několik svůdných mrknutí tmavě modrých očí, když je jakoby cudně přivřel za černé řasy, mohl mít každého na koho se podíval. Ale to on nechtěl. Byl zvyklý si vybírat, pravda, ne vždy měl to nejlepší. Někdy ani neměl to střední. Ale vždycky si našel někoho, kdo mu aspoň ten drink zaplatí.
Mohlo by se zdát, že je prodejný, že je jen lacinou kurvičkou, která jde s každým naprosto bez rozmyslu. Ale tak tomu nebylo. On se jen rychle zamilovával do nesprávných typů a ještě rychleji s bolavým srdcem zjišťoval jak moc se v nich opět spletl.

Venku už byla tma. Jen žluté světlo lamp dopadalo na špinavé chodníky. Město nebylo nijak zvlášť udržované, obzvláště pak centrum. Jistě, ve dnech, když se zde slézali turisté, to ještě šlo. To se radní města snažili sem nahnat metače, kteří to tady měli za úkol aspoň trochu zlidštit. Ale k večeru město začalo žít vlastním hříšným životem. Ti 'slušní' heterosexuální občané v noci raději seděli doma, v teplech domovů a s rodinkami kolem sebe. Ale to nevadilo. Necudnost v městě bujila. Od setmění do svítání zde byla jiná pravidla. Pravidla džungle. Právě tohle na tomhle městě Radek miloval. Bylo to tak jiné od města, kde byl děstký domov a kde byl on jediným adolestentem, který si dovolil zapálit na ulici, nebo jít do hospody na pár piv. A o tolik jiné od vesnice, kde kdysi vyrůstal se svojí matkou...
Město nebylo na tolik velké, aby se zde dalo ztratit, ale byla zde určitá anonymita, to hlavní tím, jak se zdejší obyvatelstvo neustále měnilo. Když zde někdo zemřel, nikdo neřešil zda to byla vražda, sebevražda, nebo nešťastná náhoda, prostě to bylo a tím to končilo, stejně jako vyhaslý život. Možná ještě některý z pečlivějších policitů napsal zprávu a založil jí do složky...
V městě byla neuvěřitelná koncentrace kriminality. Ale nikdo to neviděl. Protože na rozdíl od jiných měst zde nikdo nekradl, i ty vraždy byly omezené jen na určitý počet lidí. Zde se obchodovalo ve velkém. Bylo to přechodní místo pro různé kuplířské obchody, či dovozy drog, zbraní a všeho, co podsvětí chtělo do státu dostat. Ve městě nic z toho nezůstalo, proto to nikdo nemohl zjistit přímo, i když o tom skoro každý ve městě věděl - proč to ale měl jedině řešit? Bylo to je místo na smlouvání a nastavování cen...

Radek zastavil u svého oblíbeného baru. Pak jen potřásl hlavou a šel dál. Sem dnes nemohl jít. Možná už nikdy by sem neměl chodit. Nebyl to sice ten bar, ve kterém pracoval. Ale bylo to místo, kde se scházeli s Kryštofem. Nepochyboval sice, že Kryštof nyní změní všechna svá oblíbená místa. Jenže proč to riskovat, co kdyby tam byl. Mohl by to brát jako provokaci. Navíc Radek si nebyl jistý nakolik by přežil, kdyby jej právě nyní potkal. Netušil, jak by měl reagovat. Jeho srdce bylo ještě příliš zlomené.

Zašel dál do města. Do míst, kam příliš nechodil. Bylo to na něj příliš hlučné, příliš daleko od domu, takže se nemohl bezpečně vypařit. A hlavně. Netušil co je zde za lidi. V okruhu jeho domu a práce jej všichni znali. Někteří jím sice opovrhovali, to byli ti, kteří nyní seděli zavření za pevnými dveřmi svých domovů. Jiní s ním někdy něco měli, nebo se o to minimálně snažili. Ale tady? Tady byl málokdy. Ale to bylo možná právě dobře. Nebude muset nic předstírat. Může být sám sebou a nemusí se bát, že by se to třeba Kryštofovi doneslo. Měl sebemrskačskou představu toho, kterak se Kryštof baví nad jeho utrpením. Bylo jedno zda to je nebo není pravda. Nebylo radno to pokoušet.

Pomalu začínalo pršet, bez většího rozmýšlení vešel do nejblížšího baru. Uvnitř ke svému znepokojení zjistil, že je narváno. Hluk zde nebly tak strašný, jak se obával. Spíše zde hrála podmanivá dráždivá hudba, kterou jenom podtrhovali mladíci, kteří se kroutili na několika podél klubu rozmístěných pódií s tyčemi uprostřed.
Radek si povzdechl. Pohledem přejel osazenstvo baru. Tváře mu splývaly. Raději se tedy zaměřil na chlapce u tyčí. Ještě nedávno dělal to samé...
Opět si povzdechl. Doufal, že by tady dneska mohl někoho sbalit, někoho s kým by aspoň na okamžik zapomněl na stesk. Jenže v porovnání s obnaženými mladíky na pódiých si připadal bez šancí. Zákazníci podobných klubů chodili nejprve za zaměstnanci. Bylo to jistější, než se snažit u některého dalšího zákazníka. Radek věděl, že kdyby byl u jedné z těch tyčí. Kdyby byl stejně neoblečený jako oni, tak by byli bez šancí ostatní. Věřil si, věděl jak vypadá a rozhodně se nepodceňoval. Jenže tady dole, co zmohl tady. Mezi davem, neviditelný...

Prodral se k baru. Naštěstí aspoň tam se mu podařilo najít prázdné místo. Rozhodně neměl v úmyslu odsud odcházet, ne ven, kde to vypadalo, že v každém okamžiku začne průtrž mračen.

Upíjel svůj drink a ani si nevšiml tmavých očí, které jej sledovaly od okamžiku, kdy vkročil do dveří...




 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 ailam ailam | 19. ledna 2009 v 21:31 | Reagovat

Čakala som síce kapitolku k už rozpísaným poviedkam, no nevadí.

Tuná to pekne začína, som zvedavá, ako sa to rozbehne. Len nech sa to hýbe, no nie? ;) Je to dobrý začiatok.

Teším sa na pokračovanie =)

2 Levial'Niderdama Levial'Niderdama | 21. ledna 2009 v 13:47 | Reagovat

Tak hýbat se to bude určitě... ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.