5.kapitola - Zažehnout plamen

26. ledna 2009 v 14:28 | Levial'Niderdama |  Zažehnout plamen
5.kapitola


Michael ležel již druhý den v posteli. Věděl, že by měl vstát a něco dělat. Zítra se potřeboval vrátit na kolej. Ještě sice nebyl úplně zdráv, ale už to bylo o dost lepší. Zbytek může doléčit už za běhu. Ovšem před tím než pojede zpět do velkoměsta musel zjistit názor svých rodičů. Ne, nebude se jich ptát přímo, jen... Jen aby zjistil, jak by případně reagovali.

Několik hodin před tím, než mu jel autobus zpátky, se konečně rozhoupal a vydal se do obývacího pokoje, kde právě seděli rodiče, sestra byla naštěstí někde venku s kamarádkama. Michael si nebyl jistý, zda by se na to, co chtěl, mohl ptát před ní. Jistě, možná ještě neměla tolik vědomostí, aby to chápala. Ovšem před dětmi se neutají nic a jistě už jí mnoho jejích kamarádek vštěpilo stejný názor, jako měla většina vesnice a to, že gayové jsou něco špatného a nechutného, něco, čemu je třeba se vyhnout. I jemu byl přeci stejný názor podsouván.
Vlastně bylo zvláštní, že tak rychle se dokázal vyrovnat s novou situací. Tedy. S lidmi, se kterými se nyní vídal. Jak to, že to vzal tak lehce. Samozřejmě, přeci tím tady plně nevěřil tomu, že každý 'jiný' člověk je špatný, že každá odchylka sebou nese zlo, jak se mu rodina a okolí snažili vnucovat. Jenže stejně mu nepřišlo úplně normální, že se tak snadno přizpůsobil. Byl taky jiný? Jistě, líbil se mu Ricco, ale to třeba byla jen chvilková záležitost. Jen nevybouření jeho nevyzrálých citů. Možná...

"Už odjíždíš?" skoro bez zájmu se zeptal otec, sledujíce přitom fotbalový zápas v televizi.
"Jo." Neurčitě postával mezi dveřmi.
"Myslím, že bys ještě neměl jezdit. Přeci jenom ještě nejsi zdraví, co když se ti opět přitíží? Neměl bys tu školu brát tak vážně," matka si jej prohlédla zkoumavým pohledem.
"Děje se něco?" matčin pohled se zastavil na Michaelově tváři, snaže se z ní vyčíst nějakou znepokojivou zprávu, i když pro ní by byla znepokojivá každá. Někdy byla až příliš starostlivá.
"Já... Ne, nic se neděje," povzdych.
"Chtěl jsem se zeptat... Pamatujete si na toho spolubydlícího--"
"Kterého myslíš?" skočila mu matka do řeči.
"Juliuse... Uhm... Černý vlasy--"
"Myslí toho homouše," sykl od televize otec, stále sledujíce zápas.
Michael se po otci nevěřícně podíval. Jak bylo možné, že si jej pamatoval? Tedy, samozřejmě, byl to přeci první člověk, který se oblékal naprosto nekonvenčně, který se choval tak, jak chtěl, který si vlastně na nic nehrál. Takže všechno, co jeho otec tak moc kritizoval.
"Toho..? Proč? Udělal ti snad něco?!" vyhrkla matka. Otec zvedl zrak od televize, zadívaje se na syna.
"Ne. Samozřejmě, že ne," zamračeně. Pod pohledem rodičů si připadal strašně odhaleně, zranitelně.
"Tak proč ses o něm zmiňoval? Nenutil tě k ničemu, že?" zdálo se, že tahle představa otce zaujala více než probíhající zápas.
"Ne, k ničemu mě nenutil," obrátil oči v sloup. "Jenom jsem se ptal. Přijde mi v pohodě."
"V pohodě? Doufám, že se mu vyhýbáš?! Víš jací takový lidé mohou být!"
"Ne, to nevím, jaký?" zamračeně.
"Zvrácení!"
"Budeš se mu vyhýbat, že ano?" ujišťovala se matka.
"To půjde dost těžko, když jsme na jednom pokoji." V duchu si nadával, že tuhle konverzaci vůbec začínal. Co čekal? Že jeho rodiče prozřou, že pochopí? Jak moc byl bláhový. Přeci mohl očekávat něco takového, měl to očekávat.

"Tak požádej o jiný pokoj. Vlastně jsme to měli udělat už když jsme tam byli a viděli, co je s tebou na pokoji za lidi." Shrnul otec.
"Ale já nechci jiný pokoj."
"Michaeli, hlavně se do ničeho nezapleť. Mohlo by se ti něco stát a víš jak je to sem daleko," nabádala matka.
"Hmmm..." V mysli se mu vybavila vzpomínka na klubové záchodky.
"Už musím jet." Zvedl tašku s několika drobnostma, které si chtěl odvést na kolej. Doufal, že se sem nebude muset dlouhou dobu vracet. Aspoň by nemusel rodičům v mnohém lhát. Co když se jim jeho otázka rozleží v hlavě a jednoho nebo druhého napadne možnost, že by jejich syn mohl s těmi lidmi, kterými tolik opovrhují, mít něco společného.Raději tuhle možnost ani nechtěl domýšlet. Mohlo by to mít katastrofální důsledky. Naštěstí hlavní město bylo daleko od jeho rodné vsi. Nemělo by hrozit, že rodina něco zjistí...

Bylo vlastně štěstí, že se nevyptávali po vzniku jeho stále ještě viditelné modřiny. To by asi nedokázal věrohodně vysvětlit a oni by si to pak nesprávně mohli spojovat právě třeba s Julisem.

O dalších skoro šest hodin později byl konečně u kolejí. Trochu promrzlí, trochu naštvaný. To hlavně na rodiče, ale částečně i na sebe. Stále věřil tomu, že debatu neměl začínat. Navíc by mu aspoň neujel vlak a on tady již hodnou chvíli mohl být. Teda v jeho představách už nějakou tu chvíli mohl nenápadně postávat u klubu doufaje, že uvidí Ricca. Vlastně do klubu se mu stále nechtělo. Ale po víkendu to celé viděl jinak a seznal, že se vlastně nic nestalo, takže se nemusí ničeho obávat. Kluk, který jej napadl si ho třeba nebude ani pamatovat a pokud ano, tak si jistě bude pamatovat i Ricca. To ho možná odradí od toho, aby na Michaela něco zkoušel, nebo aby se mstil... Aspoň v to Mikey doufal.

Ploužil se k pokoji. Bylo to trochu zvláštní jít sem, když byl zase doma, v jiném světě. Avšak zjistil, že se sem těšil. Nejen kvůli Richardovi, ale kvůli celé té atmosféře. Připadal si tady víc doma...

Otevřel dveře.
"Ahoj..." Zarazil se, připadalo mu, jako by prožíval deja vu. Andreas seděl za počítačem, to nebylo neobvyklé. Ovšem Julius. Nejen, že bylo neobvyklé jen to, že byl v tuhle hodinu na pokoji a ne někde venku ve společnosti tolika po něm toužících mužů. Nebo jen ve společnosti Charlieho a jeho bedlivého starostlivého pohledu.
Ne, černovlasý mladík seděl na posteli. Nohama klátil ve vzduchu, duchem se zdál nepřítomný. Před několika dny roztržený ret už měl skoro zahojený, zato jej však nyní hyzdila nepěkná modřina na tváři, jen o několik odstínů sytější než Michaelova, a sádra na levé ruce.

Michael na něj zůstal vytřeštěně zírat. Jak se dalo předpokládat, tak Charlie tady nebyl. Nemohl tedy ani určit, zda za současný stav jindy tak rozpustilého mladíka může on, nebo snad někdo jiný.

Julius cosi zamumlal na pozdrav, to když si náhle uvědomil, že do pokoje vstoupil Michael. Pak, jak se začalo stávat jeho zvykem, zmizel v koupelně

"Co se mu stalo?" obrátil se Michael na Andrease. Tenhle kluk mu trochu začínal lézt na nervy. Nejen, že mu nikdy nebyl schopný nic dostatečně vysvětlit. Ale zdálo se, že jej zajímá jenom počítač a život lidí kolem něj absolutně ignoruje. Jeho ignoruje.

"Nevím."
"A kde je Charlie?"
"Odjel na víkend domů."
"Takže to mu neudělal on?" Zamračeně. Vlastně doufal, že to nebyl hnědovlasý neustále vážný mladík. Jenže když ne on, tak kdo? Dostal se snad Julius do nějakého maléru. Doufal, že je. Černovlasé stvoření si docela oblíbil. Proč ale jel Charlie doml sám, přeci vždycky jezdili s Juliusem spolu.

"Netuším. Proč se ho nezeptáš?" nevrle. Očividně jej neustále rušil od nějakého veledůležitého mailu, který psal, snad svému záhadnému Princi.
"Víš, že by mi to neřekl..."

Michael si vybalil těch pár věcí, které si přivezl z domova. Sedl si na postel, trochu neurčitě se rozhlédl po pokoji. Proč mu to tady připadalo o tolik lepší než u tepla rodinného krbu? Vlastně teď to tady bylo až příliš stísněné. Snad až nepřítelské, opuštěné... Andreas seděl ve svém světě u počítače, on jej samozřejmě nezajímal. Natož, aby se s ním třeba sám od sebe začal bavit, to nepřipadalo v úvahu. Julius, když už měl náladu a bavil se s ním, tak pouze o věcech, kterým Michael vlastně ani příliš nerozumněl. Jinak byl Julius sám pro sebe, nehleděl na ostatní a šel si za svým. Poslední dobou se sice zdálo, že má nějaké problémy, ale s těmi se nesvěřoval. Jako by mu nejvíce záleželo na tom, aby o něm všichni smýšleli jako o povrchním bohémovi. Takže až do teď Michaela nenapadlo, že by se rozjařenému mladíkovi taky mohlo něco nedařit. Nebo by mohl mít nějaký obyčejný pozemský problém. Ale i pokud ano, tak proč by se o to Mikey měl starat, když Julius očividně nechtěl, aby to někdo jiný řešil. Nebo se možná mýlil. Neuměl v lidech nikdy dobře číst. Jenže i kdyby chtěl, tak jak se měl k Juliusovi dostat, aniž by jej mladík odradil tím, že je v pohodě, že se nic neděje, to vše řečené s jeho nově nalezeným bezstarostným úsměvem. Možná doplněné lascivním gestem. Ne, Michael nevěděl, jak se k tomuhle chlapci dostat, aby se s nim mohl bavit o vážných věcech, o problémech...
Kdo mu ještě zbýval. Snad Charlie? Poslední dobou mu příliš nevěřil. Sice se zdál být z jejich pokojové čtveřice nejzodpovědnější, ale... Ale! Michaelovi začalo snad až příliš záležet na tom, co se dělo s Juliusem a jak se zdálo, tak za tím nějakým způsobem stál právě Charlie. Ať už to byl on, od koho měl černovlasý mladík zranění, nebo ať za ně byl nepřímo zodpovědný. Prostě nyní mu už nějak nemohl věřit, natož aby se mu svěřoval s vlastním trápením.
Za Richardem nemohl jít v žádném případě. Vždyť většina jeho nejistých myšlenek patřila právě jemu. Možná by se s ním mohl nějak nenápadně poradit co se týkalo situace na koleji, ale to bylo tak vše. Své city si holt bude muset vyřešit sám.
Neměl si vlastně co stěžovat. Na to, jak krátkou dobu na koleji vlastně byl, se se spolubydlícími spřátelil až podivně rychle. Třeba za nějakou tu dobu bude schopný s ním Andreas promluvit víc než těch pár slov pozdravu a Julius se mu bude ochotný svěřit se svým trápením.

Otevřely se dveře. Andreas zvedl zrak od počítače, lehce rozmrzele, že je opět rušen. Do pokoje vstoupil Charlie. Na postel odhodil tašku, kterou si přinesl. Na půl úst pozdravil Mikeyho s Andreasem, který se najednou zase tak moc nehrnul k tomu, aby pokračoval v psaní na počítači. Jako by jej najednou až příliš zajímalo, co se v pokoji bude dít. Michael si domyslel, že ač to nedává najevo, i jeho zajímá, co se mezi dvěma zbylými chlapci stalo. Nebo spíše, co se Juliusovi stalo. Černovlasý mladík si až podivně rychle dokázal získat sympatie většiny lidí.

"Jak bylo doma?" začal Michael, bylo mu jasné, že pokud chce něco zjistit, bude se muset začít nenápadně vyptávat.
"Dobré. Co ty, uzdravil ses?"
"Jo, celkem jo." Zamračeně, bylo mu jasné, že nezačal dobře, takhle rozhovor skončí dřív, než vůbec mohl začít.
"To je fajn, slyšel jsem, že si noc předtím nebyl zrovna v pohodě." Vybaloval věci, tak si ani nevšiml pobouřeného pohledu, kterým jej Andreas počastoval. Zato Michael si jej všiml, lehce udiveně na něj pohlédl. O čem to mluvil?
"Julius tady ještě není?" Obrátil se Charlie na Andrease.
"Byl tady celý víkend, to přece víš, když si jel bez něj," netrpělivé mlasknutí. Michael je nejistě sledoval, zdálo se, že za těch pár dní, co tady nebyl se něco stalo. Zajímavé, že když tady byl, tak se nikdy nic nestalo a sotva na pár chvil odjede, už se děje věcí. A on u nich samozřejmě chybí a tady mu taky nikdo nic neřekne.
"Říkal jsem mu, aby jel semnou," zamračeně. "To on chtěl mermomocí zůstat tady."
"A ptal ses, proč nechce jet?" pozvedl Andreas tázavě obočí.
Charlie něco zamumlal.
"Vidíš, třebas to měl udělat."
Michael zíral na Andrease, věděl, že ten si na Charlie vždycky dovolil víc, než by si třeba kdy dovolil on sám. Zdálo se, že ti dva se už znají z dřívějška, proto je Andreas na Charlieho někdy možná až příliš protivný. Ne snad, že by si to Charlie nezasloužil, ale... Ale Mikey by jeho povahu raději nedráždil. Andreas ovšem jak se zdálo věděl, kdy led pod ním bude až příliš tenký...

"Ty by sis měl raději hledět svýho, než ti to přeroste přes hlavu," ušklíbl se Charlie.
"O to se neboj."
Chvíli se oba dva měřili zamračeným, naštvaným pohledem.

"Kde je Julius teď?" povzdechl si nakonec Charlie.
"V koupelně," kývl hlavou ke dveřím do koupelny.
Hnědovlasý mladík zamířil ke koupelně.
"Juliusi," zaklepal na dveře.
"Juliusi, slyšíš? Otevři."
Andreas se jen ušklíbl a vrátil se zpět k notebooku. Michael si však dobře všiml, že nezačal psát, ale poslouchal, jak se vyvine situace s pokoji.

Dveře do koupelny se opatrně otevřely. Ven se sklopenou hlavou vyšel černovlasý mladík. Michael skoro zalapal po dechu. Julius vypadal neuvěřitelně zranitelně.
Až teď Mikeymu došlo, že o tom, co se Juliusovi stalo Charlie nevěděl. Aspoň tak nyní reagoval.

Skoprněle stál na místě. Užasle hleděl na křehkého chlapce před sebou.
"Juliusi..." jemně jej vzal za bradu tak, aby mu viděl do očí.
"Co se ti stalo?"
Černovlasý mladík cosi zamumlal v odpověď.
"Kdo ti to udělal?" Charlie zněl nebezpečně. Bylo jisté, že v momentě, kdy by zjistil, kdo si dovolil stáhnout ruku na jeho přítele, byl by schopný toho opovážlivce přinejmenším zabít.
Julius zakroutil hlavou v zápor. Neměl v úmyslu Charliemu cokoliv říkat. Aspoň zatím ne. Přeci nepotřeboval mít za sebou neustále přítele jako ochranku. Byl dost starý na to, aby se o sebe postaral sám.
"Juliusi." Charlie jej chytil za ramena.
"Nech ho," vyštěkl od počítače Andreas, opět se otočil do místnosti, aby mohl lépe sledovat dění.
"Nepleť se do toho," zavrčel na zpět hnědovlasý mladík. V momentě, kdy Juliuse pustil, zmizel černovlasý chlapce z pokoje.
"Skvělé, vidíš co si udělal," vyjel Charlie na Andrease, chystaje se jít za Juliusem.
"Já? Vždyť za to, co se mu stalo můžeš ty," ušklíbnutí.
"Cože?!"
"Jistě. Nebo si myslíš, že by si na něj někdo dovolil, kdybys ho tady nenechal? Kdyby ses hloupě neurážel a nejezdil domů? Mohlo ti být jasné, že si na něj dřív nebo později někdo počká, ať už za to, jak žil on nebo za to, co neustále děláš ty. Snad sis nemyslel, že tvá neuvážená rozhodnutí všichni přejdou jen tak? Na tebe si sice nedovolí, ale to ještě neznamená, že si svojí zlost nevybijí na Juliusovi."
Charlie zůstal chvíli stát na místě.
"Kdo to byl?"
"Není to jedno?"
"Ne! Do teďka si dělal, jak ti na Juliovi záleží, tak mi neříkej, že teď ho najednou necháš, aby šel někam do města sám, když se ani nemůže pořádně bránit!"
"Nevím to."
"Lžeš!"
"Ne, nelžu. Pokud si to ještě nezjistil, tak Julius se mi zrovna dvakrát nesvěřuje. Možná by to mohl vědět Gabriel, ovšem to by ses ho musel nejdřív jít zeptat," uchechtnutí.
"Toho se ptát nebudu."
"Dělej jak myslíš," opět se otočil k laptopu, dál si Charlieho nevšímal.

Hnědovlasý mladík ještě chvíli postával v pokoji, než vyběhl ven, nejspíše následujíce Juliuse.

Michael seděl na posteli. Vyjukaně zíral do místnosti. Snažil si v hlavě srovnat, co právě slyšel. Takže Charlie nebyl zase tak zodpovědný, jak se neustále dělal. Že by si nadělal nepřátele a ti se teď mstili Juliusovi? No, nebylo by na tom nic divného. Jenže... Jenže Michael si myslel, že podobné věci se prostě v normální životě nedějí. Že se to dá potkat jedině ve filmu. No, možná že on už tak normální život ani nežil. Nebo doma na vesnici byl příliš odříznut od reality...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ailam ailam | 26. ledna 2009 v 15:29 | Reagovat

kráááááásna kapitola.....toľko nových informácií naraz ;)

ďalšia týraná osôbka =)

teším sa na pokračovanie........

2 Nilandra Nilandra | 1. února 2009 v 9:24 | Reagovat

Narazila jsem na tvou povídku náhodou a musím se přiznat že slash zrovna moc nemusím, ale tvoje dílko mě naprosto dostalo, nemohla jsem přestat hltat řádky a už se těším na další pokračování vztahu mezi Rikim a Michaelem. Prosím přidej co nedřív nebo se ukoušu nedočkavostí :o)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.