4.kapitola - Zažehnout plamen

20. ledna 2009 v 10:00 | Levial'Niderdama |  Zažehnout plamen
4. kapitola


Michael se probouzel. Pomalu otevřel oči. Stačil jediný pohled kolem, aby zjistil, kde je. Povzdechl si. Nejraději by oči opět zavřel. Nechtěl nic vidět a hlavně. Nechtěl být tady! Co tady zase dělal? Jak je možné, že už podruhé za tak krátkou dobu skončil tady?

"Ahoj." Dobrá, tak spát dál mu nebude přáno, stejně tak, jako se nenápadně vypařit. Opět otevřel oči. Z druhé strany postele se na něj usmíval Richard.
"Uhm... Ahoj," ztěžka polkl, když si uvědomil, že Ricco má na sobě jen kalhoty. Opět! Aspoň, že tentokrát byl on oblečený. Naštěstí. Podruhé by se už asi propadl hanbou.
"Jak se cítíš?" Michael se nepatrně zamračil. Ta otázka byla divná. To jak se Richard při jejím vyslovení tvářil bylo divné. Co se stalo? Měl by se snad cítit nějak jinak? Nechápal.
"Dobře," odpověděl poněkud zdráhavě.
"Skvělé," úsměv. Michael se i na dále trochu mračil.

"Možná bys mohl vstát a--" Richard se jej pokusil dotknout. Michael nečekaně ucukl. Udělal to zcela instinktivně.
"Promiň, já--" Ricco se ihned stáhl.
"Dobrý, dobrý, já jenom. Promiň, ehm..." trochu vystrašeně na druhého muže hleděl. Pomalu se mu vybavoval včerejší večer. Docela příjemná konverzace z Richardem, což byl zázrak, když vzal v úvahu, jak se před ním pokaždé chová trapně. Pak tam byla ta věc s Juliusem, ale na to si nějak už moc nepamatoval. Bude se muset kluků zeptat, co se stalo a jak to dopadlo. Nebo možná raději ne, potom jak Charlie vyběhl z klubu.
A pak... Pak... Pak byly záchody. Ano, pomalu se upamatovával. Jak mohl zapomenout? Jak se to mohlo stát? Jak to, že si to hned neuvědomil? To to jeho mysl jen tka vypustila? Vždyť to byl zatím nejhorší zážitek v jeho promarněném životě.
Jistě, nebylo to vlastně nic tak hrozného. Teď, když to viděl zpátky, tam musel uznat, že to vlastně nebylo. Ne! Bylo to hrozné! Stále na sobě cítil nenechavé ruce útočníka. Stále před sebou viděl jeho krev. Stále cítil jeho dlaň na své tváři. Jak by taky necítil, nepochybně měl na tváři pořádnou modřinu.
Jak se vlastně dostal pryč? Jak to, že to nezašlo dál...

Počkat! Ricco. To Ricco ho zachránil. Nejistě zveld pohled od deky, kam posledních několik minut zíral. Pohlédl na Richarda. Lehce si skousl spodní ret. Netušil, co by měl říct.
"Dě-děkuju," cítil jak rudne.
"Co? Za co?" nechápavě.
"Že si mě zachránil," šepnutí.
"Blázínku, to je přeci samozřejmé. Hlavně, že jsi v pořádku. Jsi v pořádku?"
"Jo, myslím, že jo," opět zíral do deky.

Netušil, jak dlouho tam vedle sebe seděli. Cítil na sobě Richardův pohled, ale nevěděl, co by měl dělat. Co by měl říkat. Možná by mu měl nějak vysvětlit, že za to, co se včera stalo opravud nemůže. Jenže proč by to měl říkat. Ricco to buď věděl, nebo... Nebo co? Měl by se ospravedlňovat za něco, za co nemohl? Proč? Proč ho něco takového vůbec napadlo? Možná jenom nechtěl, aby si Richard myslel, že by s tím klukem šel, a že třeba pak najednou couvl a proto se to stalo, nebo že...
Ne, ne, ne! To si o něm určitě nemyslí. Nemůže... Snad.

"Asi už bych měl jít," nejistě se začal zvedat z postele.
"Odvezu tě."
"Ne, já... Raději bych šel pěšky, pročistil si hlavu a tak."
"Dobře. Uvidím tě?"
"Co?"
"Večer. Uvidím tě večer?"
"Já, nevím, asi ne. Nechci se tam vracet," studem opět zčervenal.
"To samozřejmě chápu, jen... Doufal jsem, že bychom se mohli vidět, třeba jindy, jinde," ujasnil Richard.
"Uvidíme..." mířil ke dveřím.
Černovlasý muž šel za ním. Stále si jej prohlížel, snad hledal známky něčeho neobvyklého. Včerejší události jej dost rozhodily. Bylo zvláštní, že dnes Michael reagoval tak jinak, tak nehystericky...

"Děkuju," ještě ve dveřích se Michael otočil.
"Nemá za co," úsměv.
"Já..." Zcela bez rozmyslu rychle políbil Ricca na rty. Nejistě se pousmál a utekl po schodišti.

Černovlasý mladík zůstal stát mezi dveřmi. Prsty si přejížděl po rtech. Slabě se usmíval. Ještě nebyl zcela bez šancí...

Michael nevěděl, jak dlouho se procházel venku. Jak dlouho uvažoval. Ne snad nad tím, co se stalo včera. To se nyní zdálo tak moc vzdálené. Tak nedůležité. I když jej to stále děsilo a tušil, že jej to ještě najakou dobu strašit bude. Jenže teď bylo důležitější, podstatnější, to, co se dělo nyní. Co se dělo s ním! Nikdy nic takového necítil. Nechápal sám sebe. Jak si měl rozumně vysvětlit své pocity, své jednání? Možná by se měl s někým poradit, s někým rozumným, kdo jej bude chápat. Bohužel nikoho takového neznal. Kdyby se doma na vsi jen zmínil o možnosti, že třeba by mohl být homosexuál, nebo přinejmenším bisexuál, tak by jej s roztrpčeným výrazem poslali k psychiatrovi, aby se vzpamatoval, a ti radikálnější by nejspíš neváhali a již by jej upalovali.
Navíc ani on sám nevěděl, jak by se měl chovat. Jistě, o gayích toho hodně slýchával. Jenže to bylo v dobách, kdy ještě všem těm věcem věřil, kdy ještě nebyl shopný si udělat svůj vlastní názor, když ještě žádného gaye neznal a hlavně! Když ještě žádného z nich nemiloval...
Ano, miloval. Nebo jím byl přinejmenším posedlý.

Pomalým krokem došel ke kolejím. Ani si neuvědomil, že už je skoro odpoledne. Dlouho spal a nyní jistojistě strávil několik hodin jen chůzi sem a procházením se kolem.
Vlastně se mu dovnitř ani nechtělo, ale venku už byla poměrně zima a on nebyl právě dvakrát teple oblečený. Nejkrásnější představa právě teď pro něj byla vyhřátá postel.

Vešel do pokoje.
"Ahoj," pohledem přejel přítomné. Neuniklo mu, že Charlie tady není. Andreas seděl jako vždy u svého počítače, náruživě cosi klepal do klávesnice. Jen zběžně se ohlédl po příchozím.
"Ahoj," spíše zavrčel Julius sedíce na posteli a listujíce si v jakém si časopise.

Michael došel ke své posteli. Opravdu se nechtěl na nic ptát. Hlavně ne na to, proč je v pokoji tak skleslá hutná atmosféra. Ovšem pohled na Juliusovi tvář jej zarazil.
"Co se ti stalo?" Ohromeně zíral na roztržený ret, který hyzdil jinak krásnou tvář.
"Nic," další zavrčení. To nebylo normální, Julius byl jindy poměrně výřečný, tak proč teď najednou taková změna?
"Aha..."
Černovlasý mladík zvedl zrak od časopisu.
"Nic co by byla tvoje starost." S tím se zvedl. Snad, aby tak předešle dalším případným dotazům. Zamířil pryč z pokoje. Ne však ven, ale do koupelny, kam se i s časopisem zamknul.

"Řekl jsem něco špatně?" Michael se nejistě otočil na Andrease.
"Ne. I když by možná bylo lepší, kdybys to neřešil. Je na nich, aby si to vyřídili," dál psal na klávesnici, jakoby se jej cokoliv v pokoji vlastně ani netýkalo.
Michale se zatím převlékl do pyžama. Opravdu mu byla zima. Navíc se po noci necítil ani trochu odpočatě, i přesto, že poměrně dlouho spal. Jakoby se celou tu prospanou dobu musel bránit podobným věcem, jako v kabince na záchodech. Zlehka se otřásl. Nechtěl na to myslet. Nejspíš byl příliš velký srab, když jej něco takového dokázalo rozhodit, také neměl v úmyslu o tom nikde vyprávět, aspoň do té doby, než to zvládne stejně jako ostatní brát s nadhledem.

"To mu udělal Charlie?" nejistě se otočil na Andrease ještě předtím, než se chystal zalézt do postele.
"Jak to mám vědět? Neptal jsem se ho, přišel sem o něco dřív než ty a vypadal natolik naštvaně, že jsem se raději neptal na nic a Charlieho jsem neviděl celý den... Co se stalo tobě?!" až nyní se otočil od notebooku a měl tak i možnost spatřit Michaelovu napuchlou tvář, která se pomalu začínala zbarvovat do tmava.
"Co..? Nic..." sklopil zrak k zemi. Raději se otočil a vlezl do postele. Na modřinu na tváři úplně zapomněl. Mohlo mu dojít, že se někdo dříve či později zeptá odkud to má. Možná by si mohl vymyslet nějakou příchodu. Něco, jako pár ze schodů, při pospíchání na hodinu... Jenže kdo na pokoji by mu to věřil, když všichni věděli, že na hodinu nešel? Tiše si povzdechl.
"To jsme si mohl myslet." Andreas se s reptáním otočil zpět ke stolu. Raději se dál nevyptával, bylo mu jasné, že by se stejně nic nedozvěděl, nanejvýš nějakou smyšleninu. Nebyl však pitomý, aby jej nenapadlo mnoho možných událostí...

O několik hodin později ležel Michael otočený hlavou ke zdi, přes sebe přehozenou deku. Kolena si tiskl k hrudi snaže se tak udržet co nejvíce tepla. Zdálo se mu to, nebo tady dnes byla až extrémní zima?
Slyšel jak někdo přicházel a odcházel. Kdo to byl..? Netušil. Ani jej to nezajímalo. Mohl by se otočit a podívat se, jenže. Jenže proč? Nějak neměl ani náladu, ani sílu.

Michael se ve spánku nespokojeně zavrtěl. Cosi zamumlal. Spal...
Andreas jej sledoval. Sám právě před chvíli vypnul počítač s tím, že půjde spát. Přeci jen zítra chtěl jít na ranní přednášku. Charlie tady nebyl celý den, nejspíš se s Juliusem pohádali, opět, a on teď někde sbíral síly na to, aby si to s nerozvážným mladíkem vyřídil. Julius vylezl hodinu poté, co Michael usnul z koupelny. Za ním se z místnosti vyvalil oblak páry. Černovlasý mladík byl vyvoněný. Rozseklý ret byl skoro odborně zamasakovaný. S nově nasazeným spokojeným rošťáckým výrazem oznámil, že jde do města. Toho kluka opravdu nic nedokázalo na dlouho rozhodit nebo na dlouhou dobu vyhodit ze zajetých kolejí. No možná to tak bylo dobře.

Tak Andreas zůstal v pokoji sám. Jako vždy. Nechtěl chodi do hospod. Nějak na to neměl povahu. Neuměl si představit, že by byl jeden z těhc mladíků v davu. Že by se na něj lepila cizí těla. Ne, ta představa se mu hnusila. Navíc měl přítele. Sice spolu nemohli být tak často jak by chtěli, ale to málo co měli muselo stačit.
Vlastně nebyl nyní sám. Ještě tady byl Michael. Ovšem, Michael. Spící plavovlasý klučina.
Andreas jej ze začátku považoval za trochu buranského a dost naivního. No možná se v něm spletl. Vždyť se naprosto bez okolků začal přátelit s Juliusem a Charliem. Jenže Andreas se naučil být opatrný. Za svůj život potkal příliš homofóbních lidí.
Proto jej na jednu stranu potěšilo zjištění, že Michael nejspíš patří k jedním z nich. Aspoň tak nadšeně to vyprávěl Julius, když básnil o jakémsi Richardovi.
Ale nadruhou stranu... Richard, kdo to vlastně byl? Přesto, že se s Michaelem příliš nebavil cítil jakousi potřebu jej chránit. Vždyť byl v tomhle světě nový, nevěděl jak to chodí a pokud byl Richard jedním z těch, kteří si vezmou co chtějí a jdou dál, bylo potřeba tomu zabránit.

Zvuk z rohu místnosti jej vyrušil z rozjímání. Michael se na posteli neklidně převaloval. Občas cosi zamumlal. Nyní to spíš znělo jako vzlyky. Andreas se zaposlouchal. Třeba se mu to zdálo.
Ne. Další vzlyknutí se ozvalo z Michaelovi postele. Po něm následoval výkřik. Plavovlasému mladíkovi se nepochybně něco zdálo a rozhodně to nebylo nicp říjemného.

Andres vyskočil z židle a pospíchal k posteli spícího hocha.
"Michaeli, hej, Michaeli, slyšíš mě?" jemně jím zatřásl v obavě, aby jej probuzením ještě více nerozhodil.
"Michaeli!"
Mikey se probudil. Nejistýma očima mžikal do prostoru kolem, neschopen zachytit realitu.
"Michaeli..." opatrně.
Plavovlasý mladík na něj stočil svůj pohled. Stále ztěžka oddechoval, jakoby právě uběhl maraton. Ve tváři měl výraz vystrašeného lapeného zvířátka.
"Jsi v pořádku?"
Michael přikývl, nedůvěřoval hlasu.
"Nechceš mi říct, co se stalo?"
Andreas se zamračil, když druhý mladík jen potřásl hlavou v zápor. "Dobře."

Nedůvěřivě sledoval, jak si Michael opět lehl, pomalu usínal. Nechápal to, co se mu mohlo zdát, že byl tak vystrašený? Mělo to snad něco společného s ošklivou modřinou na jeho tváři?
Byl rozhodnutý, že na to musí přijít, ať už za tím bylo cokoliv.

Druhý den se Michael probudil poměrně pozdě. Na sen ani na to, že byl v noci kýmsi probouzen si nepamatoval. Hlava jej třeštila jako po proflámované noci. V krku ho neuvěřitelně pálilo, skoro se nemohl nadechnout. Dokonce neměl ani sílu na to, aby byl rozhořčený, že opět vynechal přednášky.
Tenhle stav znal. Byl poměrně náchylný na různé druhy viróz. Možná za to mohl jeho nepříliš teple oblečený styl oblékání. Jenže přece nebude na podzim chodit v kožichu..!
Věděl, že teď může dělat jediné. Jet domů k lékaři a přes víkend to nějak vyležet, příští týden si chodit odsedět semináře a na koleji zapadnout hned do postele. Další možností bylo snažit se to přetrpět teď hned bez doktora... Bohužel tuhle variantu také znal. Většinou to u něj končilo hospitalizací se zápalem plic v nemocnici. To si nyní nemohl dovolit riskovat.

Naštěstí byl pátek. Takže nikomu snad nepřijde divné, že se chystá domů. Sbalil si jen to nejnutnější. Stejně doma bude ležet v posteli a nebude mít na nic náladu. Ještě napsat na kousek papíru pro kluky z pokoje, co se děje, kde je a kdy se vrátí. Po chvíli rozmýšlení nechal ještě krátkou poznámku toho, co mají vzkázat Riccovi, kdyby jej náhodou potkali...

Zabalil se do několika vrstev oblečení. Ještě v zrcadle skontroloval jak vypadá a poté, co seznal, že to horší už ani snad být nemůže, se vydal na nádraží na vlak a na cestu domů.

Pětihodinovou cestu vlakem vesměs prospal. Jenom jednou ho probudila průvodčí, to aby jej upozornila na to, že se blíží stanice, kde přestupuje. Naštěstí. Už se viděl, jak jede tímhle vlakem dál a končí někde v Rusku. No... Ve stavu v jakém byl, by tam toho moc neudělal. Mohl by tam tak jedině zmrznout.

Z vlaku přestoupil na rozhrkaný autobus, který měl dvacet minut na to, aby jej dopravil do vesnice, kde bydlel. Tady již nemohl spát. Rozhodl se, že návštěvu lékaře nebude oddalovat. Neměl sebou tolik věcí, aby to vypadalo divně, že se třeba do ordinace táhne s kilovými zavazadli. Navíc na vesnici se všichni znali a tak také všichni věděli odkud jede, kde studuje...

Také měl jedinečnou možnost vyzjistit doma situaci. Když tam teď bude, a ani to nebude nápadné. Může zjistit zda je názor jeho rodičů také tak radikální, jako ostatních obyvatelů vsi. Nebo třeba jestli jeho matka není o něco vstřícnější, než otec, který takového Juliuse zavrhl hned při prvním setkání. Michael trochu litoval toho, že zde neměl žádného přítele, žádného důvěrníka. Někoho komu by mohl svěřit své pocity, někoho, kdo by jej pochopil, kdo by mu poradil. Ano, to bylo špatné. Musel takhle na to být sám. Sám se svými protichůdnými pocity. Třeba kdyby to doma řekl, tak by mohl jít na jinou školu a tam by neměl problémy s tím, že by se zamilovával do kluků. Třeba by potkal nějakou dívku, posléze by si jí vzal, měli by děti... Spokojená rodinka. Normální spokojená rodinka!
Jenže on vlastně ani pryč nechtěl. Zvykl si na své spolubydlící a věděl, že oni si zvykli na něj a to bylo víc, než skvělé. Hlavně po tom, co zažil tady na vesnici, kde jej většina jeho vrstevníků jednoduše nesnášela. Navíc tam byl Ricco... Nevěděl co s tím nadělá. Čím si vška začínal být jistý byl fakt, že není ochotný vyměnit byť jen pouhý marnivý okamžik s Richardem za normální život, který by schvalovali jeho rodiče...

S útrpným vědomím zamířil z autobusu směrem k lékaři, který sem jezdil jen na několik dní v týdnu. Doufal, že je jen nechlazený. Potřeboval se za víkend vyléčit. Už teď se těšil až Ricca znovu uvidí. Jenže nemohlo to být hned. Ne, to by neblyo dobré. Nejprve si musel promyslet co udělá, jak se zachová...




 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ailam ailam | 20. ledna 2009 v 10:55 | Reagovat

super, super, super....

tak táto aktualizácia ma prekvapila...príjemne =)

krásna kapitola, strašne sa mi páčila, víkend bol nekonečne dlhý,ale predsa som sa dočkala..jéééj, teším sa na pokračovanie ;)

2 Levial'Niderdama Levial'Niderdama | 21. ledna 2009 v 13:48 | Reagovat

Tak to mě těší. Víkend byl dlouhý? Mě se ani nezdál. ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.