3.kapitola - Amante

15. ledna 2009 v 19:48 | Levial'Niderdama |  Amante
3.kapitola k povídce Amante.


V pondělí v práci Mathias proklínal kde co. Nejdřív si chtěl vzít volno, přeci jen Teddy zůstal doma, naštěstí mu lékař napsal neschopenku. Mathias si neuměl představit, že by ve stavu v jakém Theodor byl, ještě měl něco dělat v práci. Jenže on bohužel nemohl zůstat doma se svým partnerem. Ještě stále musel něco dořešit ohledně víkendové služební cesty a také domluvit s vedoucím, aby jej v blízké době opět na žádné neposílal. Potřeboval dořešit situaci doma.
Když ráno odjížděl do práce, Teddy ještě spal. Včera se s ním už moc bavit nestihl. Vlastně včera na to ani neměl náladu. Theodor o to nejspíš také nestál, ustlal si v obýváku, ač tam byla v noci poměrně velká zima. Mathias jej nebudil, nemělo by to smysl. Akorát by se ještě ráno pohádali a oba by měli den ještě o něco nepříjemnější.

V práci mu všechno padalo z rukou. Věděl, že ten feťák, ten Samuel, bydlí kousek od nich. Ještě ráno, než jel do práce si stihl na internetu o jeho rodině něco zjistit. Měl obavu, aby třeba Theodora nenapadlo za ním jít. Přeci jen je sám doma, určitě se bude nudit. Co by mohl dělat, když má zlomenou ruku a otřes mozku? Snad bude mít aspoň tolik rozumu, aby zůstal doma. Při jejich štěstí by přišla kontrola z pojišťovny a pak by Teddy mohl ještě přijít o práci. Jejich 'štěstí' by tak bylo dokonalé.

Konečně, konečně bylo dost hodin, aby mohl bez výčitek odejít z práce. Cestou domů ještě musel jít nakoupit. Rychle proběhl supermarketem, jen aby už mohl jet domů. Možná ani nestál o to si s Theodorem promluvit. Možná jen potřeboval mít jistotu, že jeho místo zatím nikdo nezastoupil.

Skoro se vyboural, když parkoval v ulici vedle domu. Z jejich domků totiž právě vycházel nezaměnitelně ošoupaný mladík s hnědou kšticí. Rozjařeně se loučil s Theodorem, který stál mezi dveřmi. Mathias hlasitě zaklel. Tohle mohl samozřejmě předpokládat. Teddy by nebyl tak hloupý, aby vycházel z domu, když by tím skoro určitě riskoval vlastní práci. Ale co mu bránilo v tom, aby si do domu nepozval tohohle kluka.
Mathias počkal v autě, dokud Samuel nezmizel za rohem a Theodor v domě. Pak vyndal z auta nákup a zamířil do domu. Snažil se být v klidu. Prošel do kuchyně, sem položil taška z nákupem. Přešel do ložnice, aby se v klidu převlékl. Stále ještě nepotkal Theodora, ovšem slyšel jej v obýváku, proto se té místnosti zatím záměrně vyhýbal.

V koupelně to protahoval, jak jen to bylo možné. Nakonec však stejně musel dojít. S tichým povzdechem zamířil do obývacího pokoje. Když vešel, Theodor seděl na gauči, na nohách položenou jakousi knihu, zdálo se, že je do knihy zabrán, ale už po chvíli si Mathias, kterého snad jeho partner ani nespatřil, všiml, že jeho oči nesledují řádky. Kniha nejspíš sloužila jen jako kulisa. Nebo možná chtěl číst, ale myšlenky mu to nedovolily. Nyní se tedy bez omezení toulaly... Kde vlastně? Mathias nepochyboval, že jeho partner právě nyní přemýšlí nad neupraveným mladíkem, který ještě před chvílí okupoval jejich domov. Ne, domov vlastně ne. V poslední době spíš jenom dům...

"Ahoj," možná zněl až příliš nejistě. Teddy zvedl hlavu od knihy, jeho oči ještě chvíli kmitaly, než si zcela uvědomil, že již nemůže nadále přemýšlet, ať již uvažoval nad čímkoliv.
"Ahoj," mírný úsměv.
"Měl ses dneska dobře?" Mathias si sedl do křesla naproti Theodorovi. Silou vůle se snažil krotit vlastní neblahé myšlenky. Nemohl na Theodora hned vyjet. Vlastně se nemohl ani zmínit o tom, proč tady ten kluk byl, on to přeci neměl vědět. Navíc... Nechtěl vypadat jako nějaký žárlivec.

"Šlo to. Trochu jsem se nudil," pokrčení rameny.
"Nudil?" nevěřícně.
"Ano, ale pak přišel Sam." Úsměv, který se mu rozlil po tváři přišel Mathiasovi až příliš zářivý.
"Přišel, opravdu, no neříkej a to jen tak, sám od sebe?"
"No, proč ne?" Nakrčil čelo, něco n tónu, kterým Mathias mluvil se mu nelíbilo. Dělo se snad něco o čem by měl vědět?
"Jak věděl, že jsi doma?"
"Co? Vždyť tam přece včera byl! O co jde?!" zamračeně zíral na plavovlasého muže. Nemohl mu ujít útočný tón hlasu, do kterého Mathias náhle přešel. Tohle se stávalo vždycky, když jej něco naštvalo, opravdu naštvalo. Třeba když si náhodou on, Theodor, dovolil někde s ním být a příliš si jej nevšímat. Nebo mít více nápadníků, než sám Mathias a Mathias si pak všiml, že se jeho přítele někdo snaží svádět. Což by si samozřejmě nevšiml, kdyby v té chvíli měl plné ruce vlastních nápadníků, což bylo většinou, nebo alkoholu, což vlastně taky bylo většinou. Navíc právě tohle se v posledních letech opravdu nestávalo často. Theodor pokud mohl tak zbytečným hádkám a dohadům raději předcházel.
Ale co se dělo nyní? Žárlil snad Mathias? Ale vždyť neměl proč? Přeci se Samuelem jsou jenom přátelé. Kolik on sám měl přátel, které třeba Teddy ani neznal, a vyčítal mu to snad? Ne... samozřejmě, že ne. Jenže říct tohle právě teď nemohl, možná se neodvážil.

"O co jde? Vodíš si do domu cizího kluka!"
"Cože? Ale to přece není cizí kluk!"
"Vážně? Znáš ho kolik, dva dny? No jistě, to jste už nejspíš perfektní přátelé, že? Nebo snad milenci?" nevrle.
"Cože?" zoufale. Naproto nechápal o co jde. Jak mohl k něčemu takovému Mathias dojít. Přeci mu k tomu nedal žádnou záminku. Co je na tom tak špatného, že nechtěl být doma celý den sám. No dobře, tak neřekl tak zcela pravdu. Sám sem Samuela pozval. Jenže. Jenže, co měl celý den dělat? Do práce jít nemohl, pracovat na domě taky nemohl. Zvíře o které by se mohl starat neměli, a číst jaksi nemohl. Jeho mysl jej při tom nedokázala udržet. Ale určitě ne kvůli Samuelovi, jak se nejspíš Mathias domníval, aspoň co se dalo vyčíst z jeho výrazu.

"Mathiasi, co se děje?" snažil se o co nejklidnější tón.
"Co se děje? Tak ty nevíš? On tě skoro zabil a ty se s ním v klídku dál bavíš!"
"Ale to přece... Nezabil mě. Byla to jenom menší nehoda. To se přeci může stát každému," netrpělivě. Netušil, proč má jeho přítel neustálou potřebu to rozebírat stále dokola.
"No jistě, takže si zlomil ruku a způsobil otřes mozku, ale to je přeci v pořádku, že!"
"Mathiasi... O co ti jde?"
"O co mě jde?! O co jde tobě! Kde se vzalo to náhlé, musíme se přátelit i s těmi, kteří si to nezaslouží?" naštvaně se postavil, nebyl schopný se nadále udržet v klidu sedět na jednom místě. Nechápal, že tomu Theodor nerozumí. Ten kluk byl pro ně prokletí. Cítil z něj, že pro ně nemůe udělat nic dobrého. Může být jedině jejich zkázou.
Nemohl to nechat jen tak být. Viděl jak se už za těch pár okamžiků, co byl Theodor s tím znuděným zbohatlíkem, jak se změnil.

"Možná tam, kde se vzalo chodit s těmi, kteří si to nezaslouží!"
Plavovlasý muž se zarazil. "Co..? Myslíš, že..." Výraz v jeho tváři se prudce změnil. Již nebyl naštvaný, spíš udivěný, přecházející v porozumění a v čiré zoufalství...
"Aha..." Otočil se a urychleně odešel z místnosti.
"Mathiasi, počkej!" Teddy se zveld ze sedačky. Nechápal, co to do něj vjelo. Proč řekl, co řekl. Věděl, že to nebyla pravda. Nechápal, proč jednal tak unáhleně. Přitom věděl, jak moc mohou podobné výroky Mathiase ranit.

"Mathiasi!" vyběhl ze dveří. Ale to již plavovlasý muž nastartoval auto a mizel z dohledu.

Theodor zůstal stát na zápraží. Zoufale hleděl na mizející automobil. Sám sobě v duchu nadával. Netušil, jak to teď urovná.
Už během jejich vztahu udělal nějakou tu chybu, ale buďto to byly malichernosti, nebo se to časem odpustilo. I když si byl jistý, že na mnoho věcí Mathias nezapomněl. Mathias také uměl ublížit, i když u něj to spíš bylo, no spíš, bylo to jiné.
Teddy věděl, že jeho přítel jedná unáhleně, impulzivně. Za ta léta si na to zvykl. Tak proč teď najednou tak jednal i on, proč řekl, udělal, něco, co věděl, že se u jeho partnera neschledá s příznivou reakcí..?

Zasmušile zamířil zpět do domu. Doufal, že se za nějakou chvíli Mathias vrátí, že se mu bude moci omluvit, vysvětlit. Jenže, jak může vysvětlit něco, co sám nechápe? Netušil, proč tolik stojí právě o přátelství se Samuelem? Byl by ho snad schopný brát i na úkor svého dlouhodobého vztahu? Netušil... Nechtěl nad tím přemýšlet. Raději.
Jenže věděl, že potřebuje přítele, někoho kdo ho podpoří. Za kým bude moci jít až bude mít nějaké trápení. Až tady najednou Mathias nebude, až se něco stane, až... Až bude ptořebovat někoho, kdo je schopný nejen brát. Ale rozhodně chtěl jen přítele. Partnera přeci už měl, ať byl jakýkoliv, ve své podstatě byl totiž fantastický...

O několik hodin později seděl v ložnici na posteli. V ruce měl pohaslý mobil. Doufal, že Mathias zavolá, že někdo zavolá. Třeba některý jejich společný známý. Že mu někdo řekne, kde jeho partnet právě nyní je. Třeba že mu oznámý, jaký je pitomec, že se Mathias někde z žalu opíjí. Ale aby měl nějakou jistotu. Stačilo by, aby věděl, že Mathias není sám. Že na cokoliv, co se v jeho hlavě může zrodit nebude sám.

Už to nemohl vydržet. Volal mu. Telefon vyzváněl, ale nikdo jej nebral.
Naštvaně vypnul mobil. Potřeboval s někým mluvit. Přeci nebylo zase tak hrozné, co řekl, aby musel Mathias reagovat tak, jak reagoval? Jenže Mathias, to byla kapitola sama pro sebe. Nereagoval jako jiní lidé, nechoval se jako jiní lidé. Někdy si ani ty nejhorší urážky nijak nebral, jindy by pro ně zabil a jindy zase se choval jako ještě nedospelé dítě, ač mu bylo osmadvacet. Byl schopný se pro malichernost pohádat, pro nepatrnou narážku se urážet, pro pár náznaků poplakat...
Theodor znal svého partnera natolik dlouhou a dobře, že věděl, že pod leckdy arogantním ledobým zevnějškem se skrývá nepochopený vystrašený citlivý, možná i přecitlivělý, mladík.

O další půl hodinu později bral telefon do ruky znovu. Tentokrát se však již nepokoušel vytáčet partnerovo číslo.
"Ahoj, uhm... Myslíš, že bych mohl přijít?" Theodor věděl, že volat právě v téhle situaci Samuelovi není zrovna rozumný nápad, co kdyby Mathias zrovna teď přišel? Jenže s někým si potřeboval promluvit a přeci jen Samuela se to, sice minimálním způsobem, týkalo také.

"Přijít? Proč? Děje se něco?"
"No, já... Totiž... Jo, děj..."
"Zůstaň doma, přijdu, jo?" s tím Samuel položil telefon, aniž by čekal na souhlas. Theodor si povzdechl. Musel znít vážně zoufale, když se Sam tak rychle rozhodl, že přijde. Nebo možná taky ne, třeba jen vážně byl dobrým přítelem, i když se znali tak krátce a tudíž to podle Mathiase nemohlo být pravé přátelství. Jenže, někdy se přece stává, že si s někým člověk sedne hned a ví, že to je ten člověk, který jej podrží, kterému může věřit... Aspoň v to doufal.

Netrvalo dlouho a Samuel seděl u Teddyho v obývacím pokoji a poslouchal tomu, co mu vyprávěl. Theodor samozřejmě nechtěl v přítelovo očích svého partnera nějak zdiskreditovat. Hlavně když věděl, že jej Samuel ještě nemohl potkat sám a udělat si aspoň minimální obrázek. Nechtěl znít tak, že si stěžuje, než snad že Mathias je nějak špatný, jen... Prostě se potřeboval vypovídat.

Mathias seděl na kapotě auta. Kouřil jednu cigaretu za druhou a přemýšlel. Před ním přávě zapadalo slunce. Ano, místo kde právě nyní byl, bylo krásné. Vlastně možná až příliš romanticky přeplácané. Jak vysrřižené z nějakého amerického zamilovaného dojáku. Odpočívadlo kousek od silnice, po které vlastně auta už skoro nejezdila, na to měla přípojku na dálnici. Na kopci, který končil jakousi skalnatou propastí. Nedaleko bylo několik velkých kamenů, které možná kdysi mohli představovat hrad, nebo i zříceninu hradu, nyní tomu tak však již nebylo.
Právě na tom kousku země, který už už začínal spadat mezi kameny a kořeny popadaných stroml, stálo Mathiasovo auto. Miloval tohle místo. Jakby taky ne. Právě na tak nechutně romantickém místě měli s Teddym první oficiální rande.

Posledních pár let sem jezdíval, když mu nebylo zrovna nejlépe, nebo když se pohádal s Theodorem, což se sice tak často nestávalo, ale je bouřka i v ráji. Nebo prostě jen, když se necítil úplně v pohodě. Když už měl pocit, že to nesnese, že je na něj všeho moc.
Takže vlastně tohle v podstatě pěkné místo měnil na svůj koutek smutku a utápění se v depresi a snad i sebelítosti...

Nechápal to. Co udělal špatně? Ano, bral si Theodorova slova osobně. Možná kdyby se nad tím pozastavil, tak by jej něco ani nepřekvapilo. Jenže on se přece vždycky snažil udělat pro svého přítele to nejlepší. Snažil se mu vycházet vstříc. Snažil se... Asi málo. Jinak si to nedokázal vysvětlit. Nebo snad najednou láska vyprchala? To přeci nebylo možné. Z jeho strany určitě ne. On Teddyho bezmezně miloval. Udělal by cokoliv, jen aby jeho drahý přítel byl šťastný. Vlastně by se jej možná i vzdal. Jen, aby mu poskytl více prostoru, více jeho osobního štěstí... Ale ne pro toho feťáka! To v žádném případě. Theodor si zaslouží někoho lepšího. Pokud už tedy není spokojen s ním. Nebo pokud s ním nikdy nebyl spokojen...

Vytáhl další cigaretu. Nostalgicky sledoval západ slunce a vzpomínal na ty šťastné roky, když ještě byli skoro dětmi, když neměli skoro žádné starosti, jen chodit na vysokou, večer do hospody a být spolu...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 ailam ailam | 15. ledna 2009 v 20:05 | Reagovat

krásna kapitolka..vetrím problémy, no to nevadí, čím ich bude viacej, tým bude lepšie, aspoň teda pre mňa. Čítam tak pomaly, ako sa len dá, aby som si užila každú vetu z kapitolky...ako to len vydržím, než sa tu objaví ďalšia? =) teším sa na pokračovanie

2 Levial'Niderdama Levial'Niderdama | 15. ledna 2009 v 20:11 | Reagovat

Věřím, že to vydržíš, vždyť už by tady mohla být příští týden. ;-)

3 ailam ailam | 15. ledna 2009 v 20:13 | Reagovat

dovtedy ma tu porazí

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.