2.kapitola - Zažehnout plamen

3. ledna 2009 v 19:19 | Levial'Niderdama |  Zažehnout plamen
2.kapitola k povídce Zažehnout plamen...


Michael se vlekl městem za Charliem, který se občas snažil krotit neustále rozjařeného Juliuse, ten nadšeně cosi štěbetal, nebraje ohled na lidi kolem. V metru si bez okolků sedl Charliemu na klín a vůbec se nezajímal o poboužené pohledy ostatních cestujících. V tuto chvíli, jedné z mnoha, se Mikey snažil dělat, že k dvojici nepatří, což šlo velmi těžko vzhledem k jeho momentálnímu oblečení a tomu, že i na něj Julius neustále mluvil a tím strhával pozornost cestujících i jeho směrem. Tohle Michael nechápal, co se tak náhle změnilo, vždyť na něj za celých, teď už skoro čtrnáct dní, kdy byl na koleji, kdy spolu byli na jednom pokoji ani jeden z nich skoro nepromluvil, jakoby se jej snad až štítili, jakoby byl něco míň. A teď najednou? Teď se s ním baví, jakoby jej znali odjakživa, tedy, Charlie většinu času mlčí, jako obvykle, ale Julius, ten naprosto obrátil. Stačilo mu snad opravdu jen, že viděl, že se Mikey baví s Riccem, aby tak náhle na studenta z vesnice změnil názor. Michael by si o tom rád s někým promluvil, jediný kdo zbýval a kdo by mohl mít ponětí o tom, co se děje byl Andreas, jenže podle toho, jak se na něj tvářil po tom, ať už to bylo cokoliv, co mu řekli Charlie s Juliusem, si nebyl jistý nakolik by byl Andreas ochotný mu v něčem radit.

Došli do čtvrti, kam by Michael nikdy nevkročil ve dne a nikdy sám. V duchu se radoval, že jeho rodiče nemohou vidět místo, kam dobrovolně šel. Některá místa v ulici vypadala vcelku normálně. Tu kavárna, tu hospoda. Několik vchodů do soukromích bytů, Mikey si ani nechtěl domýšlet kdo na takovém místě může bydlet. Jenže zbytek, zbytek už tak obyčejný nebyl. Něco takového doteď viděl jen v televizi. Prosklené výlohy v niž se v nicotných hadřících, které snad měly představovat oblečení, svíjeli ženy i muži, záleželo na tom, co daný podnik nabízel. Celá ulice byla ověšena neonovými nápisy, skoro žádné z nich Michaelovi nic neříkaly. Hlasitá hudba, která vycházela z většiny podniků, se na ulici střetávala a vytvářela tak neuvěřitelně hlučné, nepřehledné místo.

Julius s Charliem bez většího zdržování prošli kolem prosklených výloh. Julius se občas zastavil, aby nahlas okomentoval muže, který právě ve výloze předváděl lákadla podniku. Na rozdíl od zbytku města, kterým byli nuceni projít, tady si nikdo ani nevšiml, že by byli nějak podivně, podle Michaela, oblečeni. Vlastně většina lidí zde měla ještě roztodivnější kreace. Mikey se držel blízko dvojice, nerad by se právě tady ztratil. Netušil kam směřují, vlastně doufal, že ulicí jen projdou a jejich cíl bude někde jinde, i když věděl, že to jsou liché naděje. Když se rozhlédl kolem, pozorněji si prohlédli páry, které se objímaly v bočních uličkách, které směřovaly do klubů, nebo se jen procházely ulicí, neuniklo mu, že je zde nulové procento smíšených párů. Ani jedna dívka, která by se za ruku vedla se svým přítelem, nic takového. Několik mladíků, které jste si mohli na první pohled splést s dívkou, podobně jako Juliuse, ale toť vše. Vlastně když to Michael zvážil, tak to nebylo ulicí, ale podniky, které na ní byly nahuštěné vedle sebe

Zamířili k jednomu, jak se zdálo nejhlučnějšímu, podniku. Dvojice před Michaelem se prodrala dovnitř mezi dalšími páry, které se očividně stále ještě nemohly rozhodnout kam přesně chtějí jít. Mikey s povzdychem vešel dovnitř. Ihned jej skoro oslnila světla a lasery, které přejížděli přes parket. Vlastně se to tolik nelišilo od diskotéky. Tedy, ne že on by navštěvoval diskotéky, ale přehled o tom, jak to tam vypadá měl. Občas, no dobře, jednou, na diskotéce byl. To když doma řekl, že bude spát u kamaráda, protože se dlouho do noci potřebují učit na zítřejší písemnku. No z učení sešlo, i když ne jeho vinou. Na vesnické diskotéce se mu nelíbilo o nic více než tady. Vlastně, tady se mu vzhledem k jeho neprůbojnosti líbilo ještě o něco méně. Místo bylo až příliš narvané, možná to bylo dobře, udržovalo si to jistou anonymitu. Světla, která se nyní odrážela od jejich oblečení způsobovala celkem zajímavě. Až teď Michaeal pochopil proč bylo tak důležité, aby měl něco bílého. Světlá barva pod světly zářivě fosforovala. Pod blesky laserů byla vidět jen směť poskakujících zářivých triček a kalhot.
Urychleně pospíchal za Charliem, který měl namířeno ke vzdálenému baru. Juliuse momentálně nikde neviděl. Vzhledem k jeho povaze již nejspíš okupuje parket. Michael s povzdechem přešel kolem přeplněného parketu, snažil se moc nevnímat nespecifikovatelnou hudbu, která vyřvávala z reproduktorů. Dosedl na volnou barovou židličku vedle Charlieho. Rozhlédl se po vystavených lahvích za barmanem. Žádný alkohol vlastně neznal. Na vesnici si občas s klukama zašel na pivo, ale i to dost minimálně. Když tak nad tím nyní uvažoval, měl asi dost divné dospívání. Žádné mejdany, opíjení, sex, drogy. Ale stále si nemyslel, že by mu něco uteklo.

Nenápadně se rozhlédl kolem, co pijí ostatní u baru. Bylo by hodně divné, kdyby si dale nealko? Charlie sobě a ještě stále zmizelému Juliusovi již objednal jakési zelené pití s bublinkami do poměrně velkých sklenic. Aspoň podle Michaela, který předpokládal, že on sám by se po takovém množství alkoholu složil. Charlie, který si všiml jeho rozpaků a to, že si stále ještě nic neobjednal, mu bez řečí objednal to samé.

Michael seděl na židličce, nejistě zíral na nápoj před sebou. Vlastně to nebylo tak špatné. Když to ochutnal, mělo to příjemnou, lehce aromatickou, nasládlou chuť. Alkohol v tom skoro ani nebyl cítit. Julius se u baru zastavil jen aby skoro naráz vyprázdnil svojí sklenici a vytáhl zamračeného Charlieho na parkem.

"Doufal jsem, že přijdeš," ozval se za Michaelem povědomý hlas. Ricco si sedl na Charlie nyní volnou židli.
"No, já... Uhm." Raději usrkl ze sklenice. Netušil, co by si s ním měl povídat. Předtím v kavárně to bylo jiné, takové uvolněné. Možná to teď dělá tohle místo, kde si Michael opravdu nebyl moc jistý. Možná ta společnost všech těch lidí, kterými byl od malička naučen opovrhovat a nyní byl mezi nimi, v jejich klubu a popíjel jejich pití... Nechápal, že se nechal zlákat. Kdyby to zjistil jeho otec tak by ho i nyní byl schopný zmlátit k nepoznání a to jen za to, že se s těmahle lidma baví. Stačil ten pohled, který Michaelův otec vrhal na Juliuse, když jej první den viděl. Samozřejmě si pak neodpustil několik narážek, když procházeli památky hlavního města. Michaelova matka mu živě přitakávala.

Richard si mezitím objednal vlastní pití, jakýsi krvavě rudý drink.
"Divím se, že piješ stejné patoky jako oni," kývl směrem k dvojici Julius-Charlie, kteří se k sobě právě tiskli na parketu.
"Já... Objednal mi to Charlie. Co je na tom špatného?" V duchu si oddechl, že se mu podařilo vyplodit normální větu.
"Vcelku nic, pokud se chceš rychle opít," pokrčení rameny.
"Co? Ale vždyť... Necítím tam alkohol," zmateně.
"Samozřejmě, je to koktejl, v tom by alkohol neměl být cítit, přesto tam je. V tom tvém je minimálně absint," úsměv.
Michael jej nejistě sledoval. Absint, absint, skoro nic mu to neříkalo. Něco z jeho nevědomosti muselo být znát, protože se Riccův úsměv ještě rozšířil.
"Má to tak sedmdesát pět procent."
"Ehm..." odsunul od sebe sklenici s nedopitým pitím.
"Ale no tak, teď už s tím stejně nic nenaděláš, nebo chceš něco jiného?"
Michael v duchu přepočítal své finance. Naštěstí tohle byl jeden z klubů kde se neplatilo vstupné, ale cena tohoto pití nebyla zrovna malá, aby si hned vzápětí mohl dopřát další, nepochybně stejně drahý. Přitáhl si sklenici zpět a nejistě ucucával, doufaje, že mu to vydrží aspoň na pár hodin, i když tak dlouho doufal, že zde nebude muset být.

Po dvou hodinách, když si Michael uvědomil, že naprosto začal ztrácet přehled o čase, zjistil, že si vůbec nepamatuje, co mu Ricco celou tu dobu říkal a říkal něco? Stále jen viděl tmavé oči, kterak jej pozorují. Matně si uvědomoval, že se u baru občas pro nějaký ten drink zastavil Charlie nebo Julius, sem tam mu něco řekli. Před sebou měl již několikáté pití, barvou podobné tomu, které celý večer pil Richard. Ani netušil, kdo mu to koupil, on to určitě nebyl, neměl sebou tolik peněz.

"Měli bychom jít někam, kde není takový hluk," navrhl Ricco, když se u bary sešli Charlie s Juliusem. Černovlasý mladík už už vypadal, že chce něco namítnou, umlčel jej však polibek od Charlieho. Michaela toto už neudivilo. Možná si na to za tu hodinu zvykl, vždyť podobné a další, mnohem nepřístupnější, věci provozoval v tomhle klubu kde kdo. Nebo měl v sobě jen příliš velké množství alkoholu, než aby se ještě mohl starat o někoho dalšího.

Mikey se vrávoravě postavil na nohy. Kdyby nebylo Richarda, který jej jednou rukou chytl kolem pasu, nejspíš by skončil na zemi. Tiše zamumlal slova díků. Za normálních okolností by zbrunátněl, vysmekl by se z objetí a z podivnou omluvou utekl, jenže tohle normální okolnosti nebyly.
"V těch kalhotách vypadáš k nakousnutí," zaševelil Ricco.
"Ehm, já... Nejsou, nejsou moje," sklopil zrak k bílé džínovině. Richard se jen vědoucně usmál.
"Kam půjdeme?" Julius už opět mohl svobodně mluvit. Charlie momentálně nebyl v dohledu, vydal se kamsi za parket hledat Juliusovi vestu.
"Jak koukám na Michaela, tak byste měli zamířit na kolej."
"Cože?" Mikey na něj zmateně zíral.
"Cože?! Proč?" naštvaně vyštěkl Julius.
"Máte zítra školu, nebo se snad pletu?"
"Nejsi naše matka, Ricco!" Michael nepatrně přivřel víčka. Něco se mu nelíbilo na tom, jak Julius Ricca oslovoval, to jak pokaždé protáhl 'R', jak se lascivně usmál. Jakoby i jeho se Julius snažil svádět. Proč by mu to ale mělo vadit?
Za těch pár dnů, které měl možnost strávit v přítomnosti černovlasého mladíka a jeho neodmyslitelného bodyguarda Charlieho, zjistil několik důležitých věcí. Bylo jen málo kluků, které Julius nikdy nesváděl a opravdu jen zanedbatelné minimum těch, u kterých se mu to nepodařilo. Vlastně pokud byla pravda to, co dával Julius s Charliem najevo a to to, že spolu chodí, tak bylo s podivem, že to Charlie ještě nevzdal. Pravda, černovlasé rozjívené stvoření si držel dost na uzdě, ale i tak, Julius byl skoro k neuhlídání. Ve většině případů se choval jako malé hyperaktivní dítě. Třeba žili v nějaké podivné syntéze...

"Nenašel jsem to, jdeme." Charlie chytil stále naštvaného Juliuse za ruku a vyváděl jej z klubu.
"Půjdem?" usmál se černovlasý mladík na Michaela.
"Nechci jít na kolej," skoro až trucovitě. Proč se mu tam vlastně nechtělo. Vždyť byl zvyklý na to být tam sám. Zalézt mezi své knihy, skicáky, přemýšlet, možná se učit. Na to teď už stejně nebyl čas. Mohl by jít ovšem spát. Pak by zítra byl schopný jít na první přednášku. Jenže něco jakoby jej drželo. Snad množství alkoholu v krvi. Snad něco, co nedokázal pojmenovat.
"Uvidíme," usmál se Ricco. Stále držeje Michaela za pas, vyšel z klubu.

Kráčeli temnou ulicí, sem tam byla nějaká rozsvícená lampa, většina z nich však byla kameny místní mláděží rozmlácena. I sem tiše doléhal halas z velké ulice, na které sídlil klub, nicméně okolní domy hudbu a randál přeci jen tlumily. Za Michaelem, který ani nevnímal kam jde, nebo spíše, kam je Richardem veden, se vlekli Julius s Charliem. Mikey neurčitě slyšel Juliuse, kterak partnerovi vyčítá ztracenou vestičku. Možná zaslechl i Charlieho kousavou odpověď, tím si však nebyl jistý.

Dorazili před jeden ze spousty vchodů. Nijak se nelišil od ostatních. Obyčejný šedivý činžovní dům. Michaelovi se už pomalu zavíraly oči. Zem se s ním neustále točila, nebo se snad motal on? Nebyl si jistý. Cítil jak jej někdo popostrčil do vchodu. Náhle neměl žádnou oporu. Stál opřený o stěnu, do očí ho píchalo nažtloutlé světlo. Zavřel je, svězl se podél zdi na zem. Hlavu složil do dlaní. Kdesi v dálce slyšel několik tlumených hlasů. Snad se loučily, ale mohly se koneckonců bavit o čemkoliv, jemu to v tomhle momentě bylo jedno.

"Pojď," kdosi jej tahal na nohy.
"Zůstanu tady," namítavě, pokusil se vytrhnout.
Tichý smích. "Tady zůstat nemůžeš, to by ti domovník dal, až by tě tady ráno našel."
"Hmm..." Nebyl schopný dalších slov, chtělo se mu jen spát.

Bez dalších námitek se nechal postavit na nohy. Postavit. Opíral se o tělo stojící vedle něho. Teplo, které z onoho člověka vycházelo bylo neuvěřitelně příjemné, stejně tak jako jemná vůně. Ani nevěděl, kdy se k muži vedle sebe přitiskl. Matně si uvědomoval, že on jej opět objal. Nevnímal, že nastoupili do výtahu. Nevnímal, otevírání dveří. Nevnímal už skoro vůbec nic, jen ta vůbě, nyní tak intenzivní, dráždivá...

Michael otevřel oči. Ihned je zavřel. Do očí ho bodaly ostré sluneční paprsky, které do pokoje pronikaly přes roztažené závěsy. To bylo divné, nevzpomínal si, že by u něj doma nebo na koleji někdy svítilo do místnosti slunce. Opět otevřel oči. Pokusil se posadi. Tiše zaúpěl. Ozvala se intenzivní bolest hlavy. Rozhlédl se kolem. Neznal to tady. Kde byl? Snažil se vzpomenout na včerejší večer. Ano, samozřejmě. Byl v hospodě, nebo někde, určitě, musel pít. Musel pít daleko víc než normálně, jinak by nemohl dopadnout tak, jak dopadl. Probudit se v cizím bytě, to nebyl jeho styl. Rodiče by ho zabili...

"Vidím, že už jsi vzhůru," ozval se za sedícím Michaelem jasný hlas.
Mladík se polekaně otočil. Před sebou spatřil stát Richarda, oblečený byl jen v kožených kalhotech, hrudních i vlasy měl mokré, nejspíš právě vylezl ze sprchy.
"Uhm... Ahoj," nejistě. "Co tady-- Co tady dělám?"
"Trochu si přebral."
"A proč nejsem na koleji?" Právě teď mu bylo jedno, že mu už nejspíš polovina přednášek utekla a druhá mu uteče až se bude snažit najít cestu na kolej.
"Nebyl si schopný tam dojít," úsměv. "A nechtěl jsem nechávat na Juliusovi s Charliem, aby tě tam dostali. Kdo ví, kde by tě nechali. Nejspíš by se ještě hodinu hádali kvůli té vestě, než by zjistili, že jim někdo chybí, a možná ani pak by si toho nevšimli."
Michael na něj nejistě zíral. Nebyl si úplně jistý o čem to mluví.

"No tak já už radši půjdu," začal se štrachat z postele. V polovině poybu si uvědomil, že není oblečen tak jak byl včera. Lehce zděšeně se povídal na Ricca.
"Včera ses něčím polil, musel jsem ty kalhoty hodit do pračky, ale myslím, že ty rudé fleky z nich už nikdo nedostane," pokrčení rameny.
"Co? Ale ty nebyly moje," zoufale. Pro teď bylo zapomenuto, že byl polonahý v cizím bytě s cizím mužem a kdo ví co se mohlo dít. Zvláště když vzal v úvahu, co byl ten chlap zač...
"A kde jsou?" povzdechl si. Bude to muset Andreasovi nějak vysvětlit. Ovšem nepochyboval, že tím jeho averze k němu ještě vzroste. Netušil co Andreasovi provedl, ale zdálo se, že tomu chlapci na něm něco neuvěřitelně vadí.
"Perou se," kývl ke koupelně. "Počkej, budou mokré," křikl na Michaela, který se o překot hnal do oněch míst.
"V čem půjdu?" nešťastně sledoval otáčející se buben pračky.
"Neboj, něco ti půjčím," úsměv.
"Ale to, ale to nejde..."
"Proč by to nešlo? Až se uvidíme, tak mi je můžeš vrátit," úsměv. Mikey se zarazil, Ricco ještě předpokládal, že se někdy uvidí. On by sám sebe po včerejšku raději neviděl. Jak nad sebou mohl tak ztratit kontrolu? A to si naštěstí pamatoval jen něco...
O hodinu později byl schopný vyrazit. Vlastně kdyby to bylo na něm, vypadnul by z Richardova bytu jak nejrychleji by to šlo. Ovšem černovlasý mladík trval na tom, že si musí dát ranní kávu, že se určitě potřebuje osprchovat a že mu přeci musí vybrat něco vhodného na sebe, co by mu pasovalo. Taky by prý měl něco sníst. To se lehce řekne, v jeho případě ovšem hůře udělá. Žaludek měl jako na vodě, nebly do sebe schopný nic dostat. Byl rád, že to kafe v sobě udržel.

S dalším sebelitujícím povzdechem zjistil, že už nestíhá ani jednu z přednášek. Bude si muset sehnat poznámky. Možná Charlie, ovšem tomu by se raději nyní také vyhýbal. Andreas... Kdo ví zda ten byl na semináři, zdálo se, že právě jemu je nějaká škola úplně ukradená, raději vysedával u počítače. A Julius? Tak na toho opravdu spoleh nebyl. Pokud se někdy rozhodl jít na přednášku, tak jedině, aby tam balil někoho, na koho to ještě nezkoušel, aby obdivoval některého z mladých profesorů, nebo aby tam dospal co v noci nestihl.

"Odvezu tě na kolej, jestli chceš?" navrhl Ricco, když s mírným úsměvem sledoval, kterak si Michael nešikovně zavazuje tkaničky.
"Odvezeš..?" zvedl zrak od bot.
"Jasně," nadšeně.
Až v garážích Michaelovi došlo, že si měl raději zvolit cestu pěšky s blouděním.
Ricco mu podal jednu z černých helem. Michael s obtížemi nasedl na motorku. Ano, chtěl motorku, chtěl na ní jezdit s větrem o závod, chtěl... Ale ne, když mu bylo špatně a nebyl si jistý zda nepozvrací nejbližší patník.

Vyjeli do ulic. Ricchard si absolutně nelámal hlavu s předpisy. Ulicemi projížděl bez přibrždění. Michael se jej pevně držel za pas kožené bundy. Přes hluk větru kolem si matně uvědomoval, že sem tam na něj Ricco něco zavolal. To teď ale nebylo důležité. Právě teď bylo nejdůležitější udržet obsah žaludku tam kde byl a sebe na sedadle motocyklu.

Dorazili před koleje. Několik chlapců se zaujetím sledovalo černě lakovaný řvavý stroj. Kdežto děvčata si spíše prohlížela urostlého mladíka za řidítky.
Michael sesedl. Sundal si helmu, podal jí Riccovi, který jí obratně připnul popruhem k motorce.

"Děkuju, za svezení a za to, žes mě u sebe nechal a tak, no..." rozpačitě.
"V pohodě. Doufám, že tě včerejšek neodradil a ještě do klubu dorazíš," opět ten okouzlující úsměv, také si sundal helmu.
"No já, nevím. Asi to není nic pro mě," sledoval špínu na botách.
"A třeba se pleteš," zaševelení. Letmý polibek na rty.
"Přijď, budu se na tebe těšiš." Nastartoval motorku, nasadil helmu a už ho nebylo.

Michael zůstal zkoprněle stát na místě. Nevnímal pohoršené pohledy okolních studentů. Hleděl za odjíždějící motorkou a nebyl si úplně jistý co si o tom všem má myslet.





 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 ailam ailam | 3. ledna 2009 v 19:51 | Reagovat

krásne..na nete je nehorázny nedostatok originálneho slashu a o takom, čo píšeš ty, ani nehovorím...som tu každých 5 minút, či náhodou niečo nepribudlo, píšeš naozaj výborne..teším sa na pokračovanie ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.