1.kapitola - Zažehnout plamen

1. ledna 2009 v 17:17 | Levial'Niderdama |  Zažehnout plamen
1.kapitola k povídce Zažehnout plamen...




Uběhl již skoro týden od chvíle, kdy Michael poprvé vkročil do svého nového života, vlastně do pokoje na koleji, ale to se také počítá. Aspoň on doufal, že tím začíná nějaká nová etapa, něco co ještě nezažil, něco, co bude mít šanci sám ovlivňovat.
Byl nadšený. Ani ne tak z lidí, se kterými se ještě nestačil spřátelit, tedy, on ještě s nikým, kromě pozdravu spolubydlících, nepromluvil ani slovo. Sám sobě to omlouval tak, že se musí otrkat, je zde chvíli, nemůže hned být suverén, i když mnozí, jako třeba Julius, se tak chovali od první chvíle. Ne, nadšený byl ze školy. Bylo to úplně něco jiného, než maloměstské gymnázium, kam ještě před nedávnem dojížděl pár kilometrů od domova.
Už druhý den, když zjistil, že zaspal a na první přednášku dorazí pozdě, zjistil, že se vlastně nikam hnát nemusí, že tam vůbec nemusí jít. Aspoň tak to prohlásil Andreas, který se místo přednášky připojil na internet a víc s ním nebyla řeč, ostatně jako vždy, když se přiblížil k notebooku. Až Mikey doufat ve výpadek proudu, třeba by se pak o tomto, prozatím snad až příliš tajemném, mladíkovi, dozvěděl více. Julius, který hodinu zabíral společnou koupelnu se očividně také nikam nehnal. A Charlie ani nebyl v pokoji, možná právě on byl na přednášce. Tedy v to Michael pevně doufal, musel si od někoho přepsat poznámky a ač se Charliemu raději stranil, měl z něj přeci jen trochu strach, tak už stihl zjistit, že právě Charlie má zatím ze všech přednášek kompletní poznámky.

Týden byl pryč a Michael pomalu začínal zjišťovat, že nemá co dělat. Ano, byla zde škola, ale do té se přeci jen učit příliš nemusel, naštěstí si vybral obor, který byl spíše o logice, než o našrocené látce. Za den bylo nanejvýš tak pět přednášek, někdy ani to ne, a on tak neměl co dělat po zbytek dne. Občas se procházel ulicemi poblíž školy a kolejí, dál se sám neodvážil. Jistě, mohl by jít do nějakého klubu, kterých mělo město nepočítaně. Jenže sám? Cožpak mohl? Na to se necítil příliš jistý.

Snažil se ukrátit si čas čtením, i přesto že v kolejní knihovně byly knihy většinou odborně zaměřené, na což opravdu neměl náladu. Nebo vše, co už četl. Pravda, mohl ještě jako Andreas trávit každou volnou chvíli na internetu, jenže on jaksi nevěděl, co by tam dělal. Neměl nikoho s kým by si psal a na to, aby bezduše procházel stránky neměl tu správnou náturu. Třeba kdyby se více sprátelil s některým z jeho spolubydlících, tak už by to nebylo tak nudné. Charlie s Juliusem každý večer mizeli do města a vraceli se až hodně pozdě k ránu, většinou ve stavu, který se nedal pojmenovat jako střízlivý. Na Charliem to aspoň nebylo tak vidět, kdežto Julius byl ještě hlasitější než normálně.

Mohl jezdit na víkendy domů, aspoň na chvíli by unikl té podivné nudě, té apatii, která se jím pomalu rozléhala. Ale to nechtěl. Nechtěl, aby doma věděli, že se mu zde nelíbí. Aby si z něj jeho vrstevníci utahovali. Ne, chtěl být samostatný, tak teď to má. Musí se ovšem smířit i s těmi nepohodlnými aspekty, který mu ten život přináší. Tak tedy trávil víkendy ve společnosti tichého Andrease, který se domů také nijak nehrnul a podivné dvojice Julius, Charlie, kteří sice domů většinou nejezdili, ale ani se nezdržovali na koleji. Michael si domyslel, že možná schánějí byt. Aspoň zaslechl jejich rozhovor, když se na toto téma bavili. Očividně jim život na koleji nevyhovoval. Zaplatit byt, nejspíš opět s Charlieho financí, jak se zdálo nebude problém, zdálo se, že jen hledají ten pravý. To Mikey nechápal. Jistě, bylo by zajímavé, kdyby měl svůj byt, kdyby měl na to, aby si jej mohl zaplatit. Ale pak by tam byl stále sám. Tady má aspoň ty mlčenlivé tváře ostatních studentů. Necítí se až tak osamněle. Neuměl si představit, že by se každý večer vracel do prázdného bytu, nikdo by na něj nečekal, nikdo by jej nevítal, nikdo by tam nebyl. Tichý, studený byt... Ne, to opravdu nebylo pro něj.

V pondělí, když se rozmrzele vláčel z jedné přednášky na druhou, uviděl na nástěnce, kterou obvykle ani nečetl, barevně poutavý leták. Leták lákal studenty do nedalekého bazénu. Očividně jim nově nabízel určitou slevu, která se majitelům bazénu zdála být pro studenty výhodná natolik, aby si rozhodli koupit pernamentky. Michael vodu nijak zvlášť nemiloval, ale byla to šance, jak si uhkrátit čas, tak proč to nezkusit. Třeba jej to chytne.
Cestou z kolejí se zastavil v nedalekém obchodě. Koupil si levné, musel šetřit finance, nepříliš vkusné plavky. No co, vždyť on nejde na přehlídku, svůj účel splní a to je hlavní. Na pokoji na koleji se nezdržoval tím, že by se někomu zmínil o tom, kam má namířeno. Komu taky, koho by to zajímalo. Julius s Charliem zde opět nebyli. I když podle toho, co Mikey slyšel nyní ani nebyli spolu. Charlie byl na přednášce a Julius, kdo ví. Andreas seděl za počítačem, jako ostatně vždy. Když vešel, nezavadil o něj ani pohledem.

Přes počáteční nejistotu byl nyní nadšený, třeba konečně našel něco, co jej zabaví. Plavání, hmm, nebyl v tom zrovna dobrý, tedy přesněji, častěji se spíš topil, než plaval, ale teď snad bude mít možnost to vylepšit. To by pak na vesnici zírali, kdyby přijel na prázdniny a na rozdíl od toho nemehla, která odmítalo se jen přiblížit k nedalekému zatopenému lomu, by přijel zkušený plavec. No, možná si to maloval příliš lákavě, ale něco se snad naučí. Měl na to ostatně dostatek času.

Budova bázenu vypadala obyčejně, rozhodně ne tak lákavě, jak si jí Michael představoval podle lákavého plakátu. U okénka si zakoupil na jeho poměry až příliš drahou pernamentku. Ještě, že se rodiče přislíbili pravidelně mu na účet zasílat kapesné. Nejistě vešel do sprch. Naštěstí zde nyní nebylo příliš lidí. Ne že by se Michael styděl, to zase ne. Přeci je, i když nebyl zrovna urostlé postavy, tak nebyl ani takové tintítko jako třeba Julius. Prostě obyčejný kluk od vedle. Což pro něj bylo potěšující, možnost nevybočovat z davu. Ovšem množstív nahých mužských postav nebylo úplně to, co mu bylo příjemné. Bylo to jaksi divné, snad proto jak byl vychován, ale cítil se dost nesvůj, to když musel projít sprchami, kde se právě poklidně sprchovalo několik mladíků jen o něco starších, než byl on sám.

Konečně se dostal k samotnému bazénu. Pohledem přeměřil okolí. Bazén byl poměrně velký a k jeho hrůze bude jistě i hluboký, minimálně za bójkami, která se vznášeli nedaleko od začátku bazénu a tím pádem od mělčiny. Tiše zaúpěl. Ještě že tady nebylo moc lidí, aspoň nebude toliku pro smích, až se začne ve vodě nejistě plácat.

Vlezl do vody. Slabě se otřásl. Očekával něco teplejšího. Pokusil se o několik temp. Skvělé, aspoň něco úplně nezapomněl. Jenže zatím měl pod sebou stále ještě blízko pevnou zem. Voda na mělčině mu dosahovala do poloviny hrudníku. Po půl hodině, když už by se těm málo lidem mohlo snad zdát, že tráví nějak moc času na mělčině, se odhodlal do větší hloubky. Pomalými tempy postupoval vpřed.

Přes svojí snahu si ani nevšiml, že jej ze vřehu někdo pozoruje. Pár temných očí byl na něj zaměřený od samého počátku, kdy vkročil do haly. Snad až se zalíbením jej černé oči sledovaly, když lezl do vody. Na tváři jejich majitele hrál spokojený, možná i lehce škodolibý úsměv, když sledoval Michaela, jak se ve vodě nejistě plácá.

Už v polovině bazénu Michael zjistil jak to byl špatný nápad. Plavat sem, chodit vůbec sem. Jak ho vůbec mohlo napadnout, že by se mohl naučit plavat lépe, než to uměl doteď? Samozřejmě, chtělo to cvik, čas a výdrž, jenže to byla další věc, která mu chyběla. Tedy až na ten čas, toho měl až příliš. Vznášel se na vodě, ruce i nohy měl kompletně unavená. Netušil, co by měl dělat, pokud udělá ještě jedno tempo, nejspíš půjde ke dnu, ovšem nějak se z bazénu dostat musel. V duchu zaklel. Jak mohl být pitomý?

Cítil, že mu docházejí síly. Cožpak si tady nikdo nevšimne, že se něco děje. Že se v každém blízkém okamžiku začne dopit. Vlastně, když se to vzalo kolem a kolem, už se defacto topil. Jen ještě nebyl zcela pod vodou. Začal panikařit. Musel se dostat z vodu! Do bazénu už ho nikdy nikdo nedostane. Udělal několik temp. Věděl, že by neměl, že se jen zbytečně vysiluje, že by se spíš měl pokusit na sebe někoho upozornit. Jenže koho? Zdálo se, že středisko je nejspíš natolik nově otevřené, že ještě nemělo dost času na to, aby si opatřilo plavčíky.

Po dalším tempu jej síly opustily úplně, začal klesat pod vodu. Mával kolem sebe rukama, jak se snažil udržet na vzduchu. Náhle kolem pasu ucítil čísi ruce. Vyděšeně vydechl, zalykal se vodou, která se mu prudce dostala do plic. Kdosi jej vytáhl nad hladinu.

"To tě doma neučili, že bys neměl chodit do vody, když neumíš plava?" Michael pohlédl do tváře svému zachránci. Černé krátké vlasy, tmavé oči a neuvěřitelně zářivý, skoro až americký úsměv. Stále ještě byli ve středu bazénu a stále je ostatní návštěvníci ignorovali.
"Já, já... Totiž...." Snažil se sám sebe udržet na vodou, ne že by mu vadilo, že se jej druhý mladík dotýká, vlastně... Ne! Skoro se zase ponořil pod vodu, když se pokusil od zachránce odpoutat.
"Co blázníš?" Černovlasý mladík jej dotáhl ke břehu bazénu.
"Já... Díky, já... Už musím jít," urychleně vylezl z bazénu, bez otáčení zamířil do sprch. Stále ještě byl rozklepaný. Ani ne z toho, že se málem utopil, ale z toho podivného mladíka. Vlastně si jej ani neprohlédl, netušil jak vypadal. Pamatoval si ovšem ty oči, ten úsměv. Pomalu se oblékal. Nervózně potřásl hlavou. Nechápal směr svých vlastních myšlenek.

Vyšel z budovy bazénu. Stále ještě bylo tak neuvěřitelně málo hodin, zvláštní, jemu připadalo, že tam strávil celou věčnost. Pokrčil rameny. Pohledem přejel okolí. Mohl by se projít kolem, než zamíří na kolej. Bylo mu jasné, co jej tam čeká. Andreas, který bude jistě ponořen do svého počítače a jinak ticho, nuda, apatie...
Pomalu procházel uličkami. Na rozdíl od středu města, kde byl prve s rodiči, to tady nevypadalo tak honosně. Obyčejné, někdy až zašlé domy. Sem tam nějaká putika. Rozhodně nic, co by vyhledával turista. Ne, tady jistě žádný turista nikdy nebyl. Michael si živě uměl představit jako tyto ulice vypadají v noci. Hmatatelně viděl opilé pobudy, kterak se válejí ve vlastní moči a zvratkách... Opět potřásl hlavou. Povzdechl si. Někdy měl až přílši bujnou fantazii. Příliš věci viděl...
Prošel další ulicí. Na okamžik se zarazil. Zdálo se, že se blíží k nějaké herně. Aspoň o tom vypovídal nilonový nápis. Až když popošel blíže, zjistil, že se nejedná o hernu, ale o kavárnu. Skoro prošel nevšímavě kolem. Když jej z nějakého popudu napadlo zajít dovnitř. Možná měl dneska natolik špatný den, že už mu bylo jedno, jak bude vypadat sám sedíce u stolu. Jenže tohle nebyla hospoda, ale kavárna, mělo by to být místo pro učence, aspoň tak si to představoval. Něco jako čajovna, ale pro více hloubavé lidi, pro někoho, kdo nemá tolik času, aby se zastavil v čajovně a který má natolik vytížený program, že potřebuje, aby jej hrnek kávy probral.
Nebude vypadat jako někdo, kdo narušil místní pohodu. Někdo, kdo se tam vetřel. Aspoň v to doufal. Zamířil dovnitř.
Sešel několik schodů a ocitl se v dobře osvětlené místnosti. Na okamžik se zarazil, možná si představoval něco jako čajovnu, nebo nějakou takovou atmosféru. Vlastně... V čajovně byl všehovšudy jednou, to když kdysi jednu dívku pozval na rande a ona tam zamířila. Samozřejmě z toho nic nebylo, ale aspoň měl zkušenost z čajovnou. To bylo možná víc, než by mu dokázala dát ona dívka.

Michael nebyl ten typ, který by se držel od dívek a flirtů daleko, jen je nevyhledával. Nějak mu to nechybělo. Na gymnáziu byl několikrát spolužáky vysloveně donucen k tomu, aby si s nějakou s dívek někam vyšel. Většinou z toho ale nic nebylo. Možná se jim nedostatečně věnoval. Jenže on neměl důvod se jim věnovat víc. Holt ještě nenadešla ta chvíle, kdy by mu měli co dát, kdyby on o ně stál. Aspoň to si myslel a o tom přesvědčoval i své okolí. Jak taky jinak, na vesnici...

V kavárně si vybral jeden z poměrně zastrčených boxů. Nechtěl hned být každému na očích, i když těm pár lidem, kteří seděli daleko od něj, byl nejspíš úplně ukradený. Snad kdyby se více díval, tak by mu došlo, že tohle není úplně tak obyčejná kavárna, jenže nemělo proč jej napadnou něco jiného. Objednal si moccacino, vytáhl z tašky skicák a tužku. Ne snad že by uměl nějak úžasně kreslit, určitě ne normální obrázky. Ovšem před pár lety jej fascinovala manga. A to natolik, že se snažil kreslit nějakou vlastní, byť s pramalým úspěchem. Aspoň tím tak mohl ukrátit dlouhou chvíli. Vlastně poslední dobou si tím krátil chvíli všude. Ať už jel metrem na nějakou vzdálenou přednášku, nebo seděl na semináři, kde se neuvěřitelně nudil. Nebo jen v noci seděl sám na pokoji ponořen do myšlenek. Tohle bylo lepší než neustále dokola rozebírat zda s ním není náhodou něco špatně, když si nedokáže sehnat žádné přátele, když nikdo není ochoten s ním prohodit víc než pár slov.

Natolik se zabral do popíjení kávy a kreslení nesouměrných postaviček, že si ani nevšiml, že se kavárna pomalu ale jistě zaplňuje.
"Ale, ale, povídejme se, není to nás vrcholový potapěč?" kdosi se posadil naproti němu. Michael zvedl zrak od skicáku, vzápětí jej urychleně, ani vlastně nevěděl proč, snad se za své kresby styděl, snad mu přišli příliš dědinské, skryl zpět do své tašky.
"Uhm, ahoj," nejistě pozdravil mladíka, ve kterém poznal svého zachránce z bazénu. Co tady dělal?
"V bazénu jsem se ani nestačil představit, když jsi tak urychleně odešel," usmál se mladík.
"Ricco," natáhl k Michaelovi ruku. Plavovlasý mladík na něj chvíli nedůvěřivě zíral.
"Michael," stiskl ruku.
"Takže Miki, to je pěkné," opět ten odzbrojující úsměv.
"Ne, Michael," důrazně.
"No samozřejmě. A copak děláš tady, Michaeli?"
"Chodím sem do školy--" Riccův úsměv se rozšířil.
"Ne, ne, myslím tady, v kavárně," neurčitě mávl rukou kolem.
"Oh, no já, byla po cestě tak jsem--"
"Nevysvětluj, chápu tě," vědoucí úsměv. "Dojdu si pro něco k pití, myslíš že opět neutečeš?" přivřel oči. Michael jen seděl, zíral do dřevěné desky stolu a netušil, co se děje kolem. Když se Ricco zvedl, měl konečně možnost si jej celého prohlédnout. Triko, které na sobě měl bylo až příliš těsně, avšak zdůrazňovalo svaly, které pod sebou ukrývalo. Kožené motorkářské kalhoty, stejně tak jako bunda, kterou měl přehozenou před židli, Michael na okamžik zauvažoval, zda je to jen styl oblečení, který se mladíkovi líbí, nebo zda opravdu má motorku. On si motorku vždycky přál, jenže buď nebyly peníze, nebo mu to rodiče jednoduše nepovolili. Takže se vlastně na žádné, na žádné opravdové, ještě nesvezl. Jistě na vesnici mělo pár mladíků motocykl, jenže to se vlastně ani za pořádnou motorku nedalo považovat.
Michaelův pohled sklouzl na majitele oblečení. Tvář již znal, natolik dobře si jí zapamatoval z bazénu. Kdyby měl charakterizovat zbytek, nejspíš by o něm řekl, že je to typicky krásný opálený namakaný chlap. Jenže v něm bylo ještě něco, podivné kouzlo. Mikey nebly dobrý v odhadování věku, ale u Ricca by se klidně vsadil, že je minimálně o pět let starší, než on sám. Takže tak dvacet čtyři, možná dvacet pět. Bylo zvláštní, že Michaelovi spolužáci ani spolubydlící nijak neprojevovali zájem o rozhovor s ním a tenhle, sakra zajímavej chlap, sem jen tak přijde a baví se s ním úplně automaticky.

S vlastní kávou se Ricco vrátil ke stolu, Michaela obdařil zářivým úsměvem. V rychlém nárazu uběhly dvě hodiny. Michael si ani neuvědomil, že to bylo opravdu tak rychlé. Mluvil a mluvil, slova z něj vycházela podivně lehce, jakoby snad ani nemluvil s někým, koho právě před chvíli potkal. S někým, před kým by se po, pro něj, neuvěřitelně trapném okamžiku v bazénu, měl stydět. Ne, bylo to lehké, jiskrné. Michael si ani neuvědomoval, že stále mluví jen on, sem tam se ho Ricco na něco zeptal, něco se ujistil, ale jinak mluvil jen a jen on. O Riccovi se toho vlastně za těch pár hodin moc nedozvěděl. Jen to, že opravdu vlastnil motorku, vzápětí Michaela pozval na projížďku, ale to Mikey bral spíš jako řečnickou nábídku. Proč by někdo měl jeho zvát na motorku, nebo vlastně, proč by jeho měl kdokoliv na cokoliv zvát. Ricco pracoval, teda opravdu mu muselo být minimálně tolik, kolik Michael odhadoval. Také se dozvěděl, že se každý věčer chodí bavit do jakéhosi klubu jehož název Michael ihned zapomněl. I sem byl pozván, i toto pozvání přešel.

"Páni, není to Michael?!" jakési rozjařené stvoření se zastavilo u jejich stolu. Julius, jak si vzápětí Mikey s povzdechem uvědomil. Julius ihned automaticky zasedl místo vedle Michaela, na židli vedle stáhl nevrle se tvářícího Charlieho, který samozřejmě nemohl chybět. Plavovlasý mladík si všiml tichého pozdravu, který proběhl mezi Charliem a Riccem, zdálo se, že se znali. Julius se o žádný nenápadný pozdrav nepokoušel, rozverně Ricca objal, cosi mu přitom s úsměvem zaševelil do ucha. Ricco se stále tvářil stejně, jakoby mu tohle vyrušení nevadilo, i když, zdálo se to Michaelovi snad, nebo na něj omluvně mrkl..?

"Už budu muset jít, já--" Michael se pomalu zvedal.
"Ale ne, kvůli nám nemusíš odcházet, že ne, Charlie?" usmál se Julius. "Kdo by to byl řekl, že právě tebe potkáme tady. Myslel jsem, že jsi obyčejný tuctový, hmm... Venkovan?" rozhodil ruce zelenooký mladík.
"Juli," varovně zavrčel Charlie.
"Hmm..?" rozverně. Hnědovlasý mladík jen zakroutil hlavou v nechápavém gestu.

"Doufám, že se ještě potkáme," Ricco se také zvedl.
"No, já--"
"Přijď večer do klubu," usmál se.
"Ale já... Nevím kde to je." Vlastně se mu tam ani moc nechtělo. Nebyl si jistý, nevěděl, co má očekávat. Teď, když se zdálo, že se Ricco zná s Charliem, vlastně to by nevadilo, ale on se znal i s Juliusem, což znamenalo, že bude nejspíš... Ne, ne, ne, ne, nechtěl nad tím přemýšlet.
"Neboj, my tě tam zavedeme," navrhl Julius, čímž potvrdil Michaelovy nejhorší obavy. Vlastně, i tady, na té kavárně bylo cosi podivného, nezvyklého. Julius se tady bez okolků lísal k Charliemu a nikomu to nestálo ani za pohled, jakoby to bylo zcela normální. Mikey usoudil, že bude nejlepší, když odsud co nejrychleji odejde.
"Přijdeš?" ujišťoval se Ricco.
"No, já... Ano, samozřejmě," těm očím se prostě nedalo odolat.
"Skvělé, budu se na tebe těšit." Zcela bez očekávání líbnul Michaela na tvář. Julius potěšeně zavýskl.
Mikey skoprněle vycouval z kavárny.

Ještě dlouhou dobu se toulal ulicema kolem kolejí, musel si pročistit mysl. Netušil, co to všechno mělo znamenat. Možná bylo normální, tady v hlavním městě, na místě, kde si nikdo nebral příliš servítky, vítat se tak, jak to dělal Julius a loučit se tak, jak předvedl Ricco. I když... Něco mu říkalo, že ani zde to není zcela normální. Ale mohl za tím snad hledat něco, co tam třeba nebylo? Nechtěl se zmílit a Ricco se zdál být jako sympatický, milý muž, proč by měl třeba počátek přátelství kazit svými všetečnými dotazy. Počká večer, půjde do toho klubu a uvidí. Aspoň, když už nic jiného, tím zabije čas, který by musel strávit na koleji ve společnosti holých stěn a možní mlčenlivého Andrease.

Když došel na kolej byla již dávno tma. Otevřel dveře do pokoje a na místě se zarazil. V duchu zaklel. Doufal, že sem stihne dorazit dříve než druzí dva spolubydlící. Ne snad, že by mu vadila jejich přítomnost, aspoň to dosvědčovalo, že neodešli bez něj, i když by to možná bylo lepší, nemusel by jít do klubu, kam se stále více a více bál jít. Jenže také doufal, že bude dříve na pokoji a bude se moci ujistit, že se noc z toho, co bylo... Vlastně nebylo nic, ale co by z toho druzí dva mohli udělat. Nedozví Andreas. Netušil, proč mu na tom tak záleželo. Vždyť bylo jedno jak jej uvidí, nebo ne? Když vzal v úvahu kdo byl a jak se choval Julius a Andreas se s ním bavil zcela normálně, tak proč by mu měl on vadit. Počkat! Kde vzal to, že nad sebou přemýšlel jako nad někým takovým? Tiše zaklel. Za to mohl Ricco, jinak by ho nikdy nenapadaly podobné myšlenky jako právě nyní.

Tři jeho spolubydlící se na něj otočili v momentě, kdy vešel do dveří. Andreas se jen ušklíbl a bez dalších řečí opět odešel ke svému notebooku, nijak nekomentoval co se dozvěděl, ať už to bylo cokoliv, od dvojice, avšak zdálo se, že mu to není zcela po chuti. Julius nadruhou stranu nadšeně vyskočil.
"No, Mikey, to bych do tebe nikdy neřekl. Richard z tebe byl nadšený. Doufám, že sis to nerozmyslel a půjdeš s náma," nadšeně poskakoval kolem Michaela.
"Richard..?" zmateně.
"Ricco," mrzutě vysvětlil Charlie. Jeho chování se už Michael naučil nebrat si osobně, zdálo se, že je naštvaný permanentně pořád. Jen občas se usmíval, to když se Julius choval obzvláště nevinně, dětinsky, nebo, dle jeho vlastních slov, rozkošně.
"Aha... Jo a ehm, jsem Michael," připomenul Juliusovi, který si od prvních dní navykl říkat mu pouze Mikey a nijak jinak.
"Jasně, jasně a co si vezmeš na sebe?" Bez okolků otevřel Michaelovu skříň a začal se přehrabovat v jeho věcech. Mikey se svezl na postel, za těch pár dní, co byl nucen s Juliusem a ostatními žít si zvykl i na jejich někdy neobvyklé chování. Jako třeba Juliuse, který bral že všechno je všech a nebral v úvahu jakékoliv soukromí kohokoliv.
"No to je strašné," konstatování. "Tohle si vzít nemůžeš. Nic z toho si vzít nemůžeš," rozhořčeně zavřel skříň.
"Proč ne?" nechápal. Měl přeci normální oblečení. Několikatery džíny, pár jednobarevných triček, stejné množstvé většinou tmavě modrých mikin. Co jiného by měl mít.
"Nemáš něco bílého?"
"Něco, co..?"
"Nevadí, vezmeš si něco z tohohle." Otevřel zbytek skříní.
"Myslím, že tohle by ti mohlo být, nemyslíš?" Odkudsi vytáhl sněhobílé džíny, které na předních kapsách měly našité stříbřité kamínky.
"Cože? To ne, to si na sebe nevezmu. Čí to vlastně je?" Prohlížel si kalhoty, které mu mezitím Julius hodil do klína.
"Opovaž se je umazat," zavrčel od počítače Andreas. Michael zůstal zírat na kalhoty. Nedokázal si tenhle model dát do spojitosti s tichým mladíkem.
"Skvělé, tak se běž ustrojit ať můžeme jít," Julius jej rozjařeně popostrčil ke dveřím koupelny. Pak se sám vrhnul ke skříním, aby si vybral něco vhodného na sebe.

Za půl hodiny stál Michael v pokoji, připraven k odchodu. Nemohl uvěřit, že si ty kalhoty opravdu oblékl. Připadal si, přinejmenším hloupě. Kromě kalhot měl své černé triko a modrou mikinu, ještě venku nebyla takové zima, aby potřeboval něco víc. Nové, avšak obyčejné, černé kecky. Charlie, který byl připraven k odchodu již před dávnou dávnou dobou byl oblečen o něco usedleji. I přesto, že mu Julius vnutil bílou mikinu. Tu však může později někam odložit a bude celý v černé. Když Michael spatřil Juliuse bylo mu jasné, že už si blbě připadat nemusí. Většinou neviděl jak byli chlapci oblečení, když vyráželi do města. Teď však měl Julius podobné kalhoty, jako on sám, i když o něco víc oplé, dráždivější. Bílé tričko s krátkým rukávem mu stěží zakřívalo břicho a Mikey měl tak vlastně poprvé možnost spatřit nejasné tetování, které mladík na břiše měl. Zdálo, že tetování končí až kdesi hodně hodně vespod. Snad ani raději nemyslet. Přes sebe měl bílou chlupatou vestičku. Černé vlasy sepnuté do ozdobné spony. Julius si opravdu nedělal hlavu s tím co si o něm kdo bude myslet.
Michael sám si vlasy nageloval. Ne snad že by na tom záleželo. Vždyť Ricco jej viděl splyhlého, skoro utopeného. Ale nedalo mu to a musel se aspoň pokusit se trochu vyšňořit. Vlastně, proč to dělal? Nechápal sám sebe...

Vyšli...










 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 ailam ailam | 2. ledna 2009 v 22:11 | Reagovat

začína to dobre, teším sa na pokračovanie...inak, nepoznáš seriál queer as folk?

2 Levial'Niderdama Levial'Niderdama | 4. ledna 2009 v 0:32 | Reagovat

Děkuji, QasF samozřejmě znám.

3 Glorilian Glorilian | Web | 14. ledna 2010 v 21:05 | Reagovat

Jeeej, vypadá to na další skvělou povídku. Toš, celá takhle stránka je úžasná, po grafické stránce by to mohlo být lepší, ale hlavní je účelnost, tak co.

4 Mania Dardeville Mania Dardeville | Web | 15. ledna 2010 v 2:17 | Reagovat

Glorilian: Heh, děkuji. Mno jo, nejsem graficky nadaný typ, třeba jarní desing bude lepší :-D. Jsem moc ráda, že se ti povídka zatím líbí :-*

5 Jozef Jozef | E-mail | Web | 26. března 2012 v 15:27 | Reagovat

very good:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.