Prolog - Amante

31. prosince 2008 v 17:33 | Levial'Niderdama |  Amante
Ne vždy je osud takový, jakým se snaží zdát...




Žili poměrně spokojený život na předměstí nevelkého města. Nestarali se o své sousedy ani o to, co si o nich myslí. Byli šťastní, že většina obyvatel předměstí se stejně tak nezajímala o ně. Jistě, bylo zde několik lidí, kteří na ně pohlíželi skrz prsty, ale to nevadilo. Ne, dokud jim nijak jinak neškodili a to si v dnešní době dovolil opravdu jen málokdo.

Nebylo to manželství, k tomu, ač se to oficiálně již mohlo, se oni dva ještě nedostali. Možná časem, až zjistí, že k sobě opravdu patří, že bez sebe nemohou být, že... Ale nyní ještě ne. Příliš mnoho věcí leželo mezi nimi. Spíš tedy partnerství. Ano, partneři byli. Nebo spíš milenci? Poslední dobou se zdálo, že spíš jen občasní milenci. Stejně jako v těch normální, heterosexuální, vztazích, i oni měli dny, kdy jeden druhého nemohl vystát. Kdy se přímo nenáviděli, snad i pro sebemenší hloupost. Ale to bylo normální, zatím ještě ano.

Neměli psa, natož kočku, i když by to od nich mnoho jejich spoluobyvatel očekávalo. V těch dnes už pomalu vzácných chvílích žili jen pro sebe.

Domek na okraji předměstí zdědili. Přesněji. Mathias jej zdědil po své nedávno zemřelé matce. Společně se svým partnerem Theodorem se rozhodli, že než aby domek prodávali, přestěhují se sem ze středu města. Nebylo to tak daleko, aby měli nějaké problémy s dojížděním do práce, nebo snad, aby museli opustit či změnit své přátele a oblíbené podniky. Ale bylo to něco jiného. Jiného než život v bytě jedna plus jedna, kde si někdy už opravdu šlapali po hlavách. To hlavně v době, kdy se k nim nastěhovalo i několik jejich přátel, kteří zrovna neměli kde přespávat. Tak tedy domek.
Teddy nikdy na vesnici nežil a ač předměstí s městskou dopravou nebyla vesnice, místní se zdále za vesničany považovali. A blízké JZD také zrovna nevypovídalo o městském životu. Domek kde se rozhodli žít byl poměrně malý. Typicky vesnický dům. Neměl patro, jen pavučinami zarůstající půdu. Mathiasova rodina domek před lety také zdědila po nějaké neuvěřitelně staré příbuzné. Posledních několik let zde bydlela Mathiasova matka, jenže ta už neměla dost sil, aby zde cokoliv opravovala. Takže dům byl v horším stavu, než si při první prohlídce mysleli.

Když jste do domu vešli přivítala vás poměrně dlouhá chodba. Žádná předsíň, či předsíňka, to neexistovalo. Z chodby vedlo šest dveří. Dveře na levo vedli do jedné a té samé místnosti, jen s tím rozdílem, že kdesi uprostřed byl vyzděný průchozí oblouk. Kdysi to možná mohlo sloužit jako nějaká forma obývacího pokoje spojeného s jídelnou. Tak si to aspoň Teddy představoval, když domem poprvé procházel. Dveře přímo naproti vstupním vedli na půdu. Tak se nedostali. Hlavně proto, že Theodor neměl příliš v lásce pavouky, navíc by tam bylo, stejně jako všude v domě, množství špíny, což zase nesnesl Mathias. Na půdu vedlo dřevěné zatočené, červotoči prožrané schodiště, které při každém kroku zoufalé úpělo, jakoby právě v tom okamžiku se mělo celé probořit. Vedle dveří na půdu byla malá místnůstka s toaletou. Nad tím Teddy tiše zaplesal, naštěstí i sem dosáhla již tato nezbytná vymoženost, ze začátku se obával, že budou snad muset chodit ven, do již nepoužívané, ale stále stojící, kadibudky. A již se dostali k dvěřím na pravo. Jedny vedly do koupelny. Nebyla sice příliš široká, za to na délku se tam jak vana, tak umyvadlo i pračka. Možná až budou mít víc peněz, tak by jí mohli přestavět. Dát nové dlaždice, zvětšit okno, aby to místo nevypadalo tak ponuře. Poslední ze dveří vedli do stále ještě chabě zařízené kuchyňky. Naproti dveřím byly další vedoucí do prázdného, malého pokoje. A k údivu Theodora za touto místností byla ještě jedna. Nyní se tedy vysvětlovalo proč byla koupelna tak moc scvrklá. Pokoj s ní přímo sousedil. To byl další z Teddyho nevyřčených plánů. Vybourat do koupelny dveře přímo z této místnosti, kterou nejspíš budou používat jako ložnici. Nemuseli by pak v zimních měsících běhat do koupelny a na toaletu přes ledovou chodbu.

Ještě před tím, než se nastěhovali, museli celý dům řádně vyčistit. Dokonce si museli najmout deratizerskou firmu, která je zbavila švábů, mravenců a neznámo kde hnízdícíh krys. Naštěstí to místo nebylo tak moc zenařáděné, jak se na první pohled mohlo zdát. Jistě, okna byla špinavá a zarostlá pavučinami, ale s tím vším si uměli poradit. Mathias na venkove vyrůstal a tak i přes jeho odpor ke špíně, nebo snad právě proto, že jí nesnesl, pro něj nebyl úklid takový problém. Theodor, zvyklý na klid města, si raději vzal na starosti malinkou zahrádku. Zde se aspoň nemusel obávat pavouků.
To bylo před půl rokem. Ještě nebyl pořádně čas se ani zebydlet. V týdnu jezdili do práce, ze které se oba vraceli skoro až za tmy a to již na nic neměli náladu. O víkendu se ještě snažili, dřív než bude zima a padne první sníh, zrekonstruovat dům. Někdy si až mysleli, že to byl špatný nápad, rozhodnout se bydlet na předměstí. Očividně na to nebyli stavění. Jenže už tak zvolili. Byt kde bydleli byl prodán a většinu peněz už spolykal nehostinný domek. Neměli na výběr, museli zůstat.

Sousedé si jich samozřejmě všimli a řeči na sebe nenechaly dlouho čekat. Přeci jen zde stále ještě nebylo zvykem, aby spolu žil čistě mužský pár. Navíc Mathias s Theodorem se nijak neskrývali. Nedělalo jim problém políbit se kdekoliv je zrovna napadlo. Čímž si vysloužili množství nespokojených pohledů. Všichni to ale zatím nechávali být. Vždyť nové sousedy skoro nevídali. Mathias měl auto a partnera vozil do práce i z práce, takže ani jeden nemusel jezdit městskou dopravou a blíže se poznávat s některým ze starousedlíků.

Mathias pracoval u zahraniční firmy. Často musel na služební cesty do ciziny, ale naštěstí se mu podařilo se zaměstnavatelem vyjednat, aby jej ten rok nechal pracovat jen ve městě, aby mohl dodělat dům, zabydlet se, zjistit situaci. Byl u firmi již poměrně dlouhou domu, skoro od chvíle kdy dokončil školu, takže nebyl problém mít nějaké ty úlevy.

Mathias Marloc, tak se jmenoval od konce střední školy, to bylo před skoro deseti lety, kdy si příjmení nechal natruc změnit. Rodina jej tehdy nesnášela, on nesnášel je. Nedokázali pochopit jeho orientaci, tak se od nich trhl. Ne, nevyhnali jej, na to se příliš báli, že by je ostatní obyvatelé městečka pomluvili. Ovšem svou nenávist mu dávali natolik najevo, že vlastně neměl na výběr. Dělal co mohl, aby na svou rodinu a rodné příjmení zapomněl. Ani Teddy nevěděl o tom, jak se jeho přítel jmenoval v dětství. Pravda, nyní žili v domě, který obývala Mathiasova matka, ale na tom jakoby nezáleželo. Ostatně byl to jen dům.

Mathias se snažil seč mohl, aby nespadl do toho typického profilu homosexuála. I když těžko se to mohlo někomu dařit méně, než právě jemu. Nosil deset čísel dlouhé platinově bílé vlasy. Původně byl blonďatý, ale ta zářivá bílá jej až příliš přitahovala. Zelené oči skryté za neodmyslitelnými černými skly slunečních brýlí, které nosil vždy a všude, ať už bylo či nebylo slunečno. Na tváři mu stále pohrával jakýsi vědoucí, škodolibí úsměv. Nikdy se však přímo neusmíval. Většinu času měl stoický výraz a zdálo se že nikdo a nic jej nemůže změnit. Nebyl přímo hádavý typ, těžko se dal vyprovokovat, ale když už ano, tak to stálo za to. Někdy byl až příliš agresivní, uměl však litovat svých činů, i přesto, že se neuměl omlouvat, nebo prosit. Na to byl snad příliš hrdý, snad příliš uzavřený.

Theodor Šedivý. Vedle Mathiase si občas připadal jako méně cenný. To Mathiase lidé viděli a jej přehlíželi. To Mathias byl hvězda, to s ním chtěli jít lidé na drink a on mohl jen čekat až se k němu jeho přítel opět rozjařeně vrátí. Teddy měl krátké hnědé vlasy. Někdy až natolik krátké že vypadali skoro černě. Nesnášel, když mu prameny vlasů padaly do obličeje, proto si udržoval takřka vojenský sestřih. Hnědé oči, ve kterých se navzdory neustálému úsměvy skrývala zklamaná jiskra. Snad jedině Mathias uměl rozesmát i ty nešťastné oči.

Byli dokonalým párem. Doplňovali se. Dokázali jeden druhému pomoci. Cítili, kdy ten druhý jej potřebuje a kdy bude lepší nechat jej na pokoji. Až na tu nepatrnou drobnost, že oba byli muži, byli perfektní dvojicí. Perfektní dvojící, která si svůj osud zbytečně zkomplikovala a ještě o tom ani nevěděla. Možná však pociťovali v těch posledních nestálých dnech.






 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 noriuke sairo noriuke sairo | E-mail | 22. prosince 2009 v 12:23 | Reagovat

zajímavé.... konečně jsem našla další skvělej blog.no uvidím jak se to vyvine, ale zatím se mi tady líbí!!fakt supééér!!!

2 Mania Dardeville Mania Dardeville | 24. prosince 2009 v 22:40 | Reagovat

noriuke sairo: Tak jsem ráda, že se ti tady líbí. Jen je škoda, že čteš právě povídku, která je už nějakou dobu rozepsaná. Ale doufám, že si přečteš i dalščí a budou se ti líbit.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.